Prožívám teď smutné období. Zemřela mi mamka. Bylo jí pouhých 50 let. Říká se, že mamky jsou nejdůležitějšími osobami v našem životě. Svým narozením vstupujeme do rozjetého vlaku, kde hlavními výpravčími jsou naše mamky. Faktem je, že jednou se se smrtí svých rodičů setkáme my všichni. Bude to bolestivé, ale pokud se tak stane ve stáří a bez utrpení, je to tak v pořádku.
Moje mamka nevěřila v boha, ale věřila na osud. Věřila, že svůj čas strávený na této planetě máme všichni někde napsaný. Často jsme se o podobných věcech spolu bavily. Rády jsme sledovaly pořady o pohnutých osudech známých osobností. Každá jsme měly vztah k onomu nevyhnutelnému konci trochu jiný. Okolí nám přesto říkalo, že postupem času se jedna druhé čím dál víc podobáme.
Smrt nikdy nebyla tak blízko. Vždy pro mě byla velmi abstraktní, neuchopitelná, neuměla jsem si ji představit. Možná proto, že jsem se setkala „pouze“ s přirozenou smrtí prarodičů. Bolelo to, ale cítila jsem, že tak to má být. Dožili se vysokého věku, prožili šťastný život a odešli obklopeni milující rodinou. Ale tohle je jiné. Smrt mamky přišla příliš brzy. Cítím zármutek a bolest z neprožitých chvil a nesdělených slov. Mohly jsme toho ještě tolik stihnout, tolik si toho říct. Ale život jí to už nevrátí.
Na mamce jsem vždycky obdivovala její empatii. Byla mateřská, laskavá a obětavá. Nikdy nešla pro vtipnou historku daleko. Byla taková herečka. Ta nejlepší pro moje srdce. Umělkyně, co mě stvořila jako sochu. Snažím se být silná, abych se nezhroutila jako hromada kamení. Abych nepřetnula její odkaz. Stopu, kterou zanechala ve světě. Mami, budeš mi navždy chybět. Nikdy nepřestanu být tvojí dcerou. Nyní už znáš to temné tajemství mezi nebem a zemí. Prosím, odpočívej v pokoji.
