Ve čtvrtek 4. listopadu se v Galerii Skleňák vystavovalo a zpívalo. Zahájil se tak 19. ročník výstavy umělců s roztroušenou sklerózou Cesta za duhou. V majestátních prostorách se v komorním počtu sešli jak autoři a jejich blízcí, tak lidé, kteří mají k jejich osudům blízko hlavně profesně. Téma „Co mě baví“ bylo splněno do puntíku, protože všeho bylo tak akorát, proslovů, podpory i lidí, ale radosti bylo během večera na rozdávání. A dojemné hudební vystoupení dětí ze ZUŠ Harmonie to jen podtrhlo.
Nejen organizátoři, ale i účastníci a hosté tak prožili mnoho pěkného, co je jistě nabudí i do mnohem všednějších dní, kdy chuť a síla tvořit musí na čas ustoupit jejich onemocnění nebo starostem. Každý rok na půdě výstavy Cesta za duhou mohou všichni na vlastní kůži zažívat, jakou sdělnost má umění a jakou sílu má být na společné vlně jednoho tématu, s nímž se mohou pochlubit těm, se kterými je baví být.
A na dvě vylosované umělkyně letos od Revenia čekala ještě další porce radosti v podobě pěti tisícikorunových poukázek pro každou od zážitkové firmy Allegria. Zděnka Urbanová, autorka průvodního obrázku letošního ročníku, která zaslala své dílo i do Digitální dílny, což je soutěž portálu Aktivní život, bohužel kvůli nemoci přímo na vernisáži být nemohla. Zážitky na ni počkají, my jí přejeme hlavně brzké uzdravení!
A paní Zdeňka Vojtěchová, autorka velkých olejových obrazů, která nevynechala snad jediný ročník, přiznává: „Já jsem fotografovi do kamery na téma Co mě baví blafala něco o tom, jak moc jsem šťastná, a kloudně to asi neznělo. Ale to proto, že jsem byla tak rozhozená a dojatá zároveň. Že jsme se tu zase viděli, že je tu tak krásně, že máme tolik společného…“
Na výstavu ji doprovodila dcera s partnerem, která nepustila foťák z ruky. „Pamatuji si, že když byla maličká, měla jsem z našeho napojení až husí kůži. Dneska jsme spíš kamarádky, ale já myslím, že i to se mění, protože Hanka je se mnou víc a víc. Bojí se o mě a už si o mé diagnóze i čte, aby mě lépe pochopila.“
Úplně se tedy nabízí, že něco hezkého chce paní Vojtěchová zažít hlavně s ní. „Co já, já nejradši lítám venku, na zahrádce jsem hotovej Mičurin a klidně si jako správná holka z vesnice z cihly a hlíny postavím i schody. Toho mýho přitom pošlu na šišky do lesa,“ směje se. „Ale Hanka, ta miluje hlavně koně, tak vymyslíme něco s nimi. Nebo mě ještě zaujala společná hostina na lodi.“
Nakonec zvážní. „Nikdy předtím jsem nic nevyhrála, v životě jsem si hodně zkusila. Smutky a trápení jsem na začátku hodně dávala do svých obrazů, lidi to z nich cítí. To už dneska, když nejsem tak sama, nemusím. V obraze je i tak vždycky nějaká zpráva z mojí duše, ale teď už ten vlčí mák, teda jako sebe, klidně můžu nechat rozzářit naplno.“
A nám nezbývá než souhlasit a popřát pestrobarevný a výstavní podzim nejen výherkyním a umělcům, ale i všem ostatním, pro které je radost tvořit!
