Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Mám to prej dobrý, protože na diagnózu odmalička jsem už přece zvyklá. Chápu, že se handicap od narození může lidem po úrazu nebo po nemoci s vážnými následky jevit jako menší rána, dokonce jsem si to sama kdysi myslela. Ale nic není dál od pravdy.

Kdybych mohla změnit jedinou věc, vymazala bych ze světa porovnávání. Když je na tom někdo špatně, neznamená to, že je na tom někdo jiný a priori lépe. Jasně, i mezi postiženími jsou lepší a horší diagnózy (kvůli prognóze), ale to fakt neznamená lepší, horší, snazší, nebo těžší život. Ne v tom smyslu, jak by nám to mozek spolu s veřejným míněním a mediálním obrazem rád naservíroval.

Zdravotní stav je taková bezva finta, jak lidi dostat nohama víc na zem. Všichni se totiž bojíme, že leccos nemáme ve svý moci a že se nám něco stane. Bojíme se závislosti na pomoci druhých, bojíme se bolesti a bezmoci. Plus chceme za všech okolností být co nejhezčí a nejvýkonnější, což se většinou s nemocí, úrazem nebo diagnózou vylučuje. Nechcem, aby nám něco bránilo v rozletu, jako by snad to, že jsme se narodili zdraví, byla samozřejmost nebo naše zásluha.  

Není. Ani milimetrem. Ale my si to potřebujeme myslet. 

Každý z nás je zranitelný způsobem, který si radši vůbec nepřipouštíme. Tím pádem se pak při setkání s tím vším nemocničním ale chováme tak trochu jako blbci. Děláme ze zrakvených lidí bojovníky, ptáme se jich, jak moc jsou teď šťastní, a skládáme si tím vlastní obrázek toho, co je a není průšvih. 

Vozejk? Průšvih. Ztráta zraku? Průšvih. Rakovina? Průšvih. Nemocné dítě? Průšvih. Úraz živitele rodiny? Průšvih. A tak pořád dál. Příčí se mi to takhle stupňovat a dělit, ale zkuste se zamyslet se mnou. Ta rána, ztráta a změna podmínek s námi zatřese, vyvolá vlnu soucitu a sílu konkrétně reagovat. Zdravý člověk se už nějak osvědčil, byl jedním z nás, navíc se to přece mohlo stát i nám, tak nebudem hyeny. Plus milujeme ty, co se umějí s něčím úspěšně porvat, protože doufáme, že to případně dáme taky.

Když se já dokulhám třeba na nějaký raut plný (zdravých) lidí, většina mě nebude nijak zvlášť registrovat a spíš se mi vyhne. Zato kdyby vyšlo najevo, že kulhám po kolizi s motorkou, rázem bych se z původně šilhavé, intelektuálně slabé a přikrčené slečny stala hvězdou vlašáku. Kulhavý nohy by byly památkou silničního puzzle a do souvislosti s mým IQ by je už nedával nikdo.

Ale jak to, když je to vizuálně stejný? 

Člověka, co se s diagnózou už narodil, jsme coby diváci jako zdravého (a tudíž tak nějak osvědčeného) nikdy nebrali. Jeho život se ani nerozjel, takže vlastně o nic nepřišel (!!!). Možná ho politujem, možná si řeknem, že má přece svoje chráněné prostředí a pomocníky, vždyť je zvyklej. Co na tom, že si ani pořádně zvyknout nemůže, protože diagnóza stárne s ním, a tudíž mu imrvére mění výchozí podmínky, i když toho postupem času musí zvládat víc a víc. 

Jasně, postižení musí nějak přijmout a jsou chvíle, kdy ho ani nijak neruší, ale nejsme v pohádce, aby se to dalo nafurt. A ke zvyku to má fakt daleko. Navíc je právě kvůli diagnóze tak trochu nad propastí, protože výpadek dalšího zdravotního ozubeného kolečka může mít dost fatální důsledky.

A protože všude kolem sebe vidí, jak lidi handicap nemají, a jsou tím pádem v lecčems samozřejmější a svobodnější, tak dobře ví, co to znamená handicap nemít. Může toužit po obratnosti, rychlosti nebo volnosti v tom, co mu diagnóza neumožňuje. Může se mu o tom zdát, může znát ten chvilkový rozdíl před cvičením a po něm.

Duše se možnostmi těla nikdy omezovat nenechá, takže může chtít něco, co jeho tělo nedokáže zvládnout, respektive fyzicky udělat, protože bez zkušenosti nebude mít z čeho čerpat. Nebo po ničem konkrétním toužit ani nemusí, ale mít něco snazší znamená mít víc sil a být vlastně zdravější, takže jsme zase tam, kde jsme byli. 

Ať tak či tak, mrzí mě, když slýchám a zažívám rozdíly dané hypotetickým žebříčkem toho, kdo je víc a kdo míň invalidní invalida, a koho tudíž budeme brát víc jako člověka a sobě rovného. 

Je mi jasný, že se nedá nebát, nepodléhat předsudkům nebo si svět nějak nerozškatulkovat a nemít oblíbence. Ale myslím, že už máme na to podívat se trošku za horizont a už po lidech s postižením dál nechtít, aby dělali pořád stejný (mediální) cukrbliky. 

Ani mezi sebou, ani vůči zdravým, ani ze zvyku.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!