A zase to uteklo. Ostatně jako veškerý čas během dospělosti: Vánoce, svátky, volno jsou za námi a my se opět vracíme do každodenní rutiny. Nový rok je přitom předěl, v kterém si většina z nás dává různá předsevzetí. Ani já letos s novoroční houževnatostí nezahálím. Nutno podotknout, že nerealistická očekávání a velké cíle, s nimiž se novoroční předsevzetí často pojí, mám v povaze a jsou to přesně ty vzorce myšlení, před kterými psychologové varují. Protože, ruku na srdce: asi těžko ze dne na den přestaneme kouřit, začneme běhat maratony a omezíme sladkosti; není to zkrátka v našich silách zvládnout to najednou. Abych tedy sama dostála svému vzdělání a držela se doporučení kolegů, začínám pozvolna: pro začátek jsem si pořídila diář. A to se počítá. Používám ho sice už několikátým rokem, ale většinou po měsíci skončí v koutě pokoje a jen dokazuje zajetou představu o bohémské a nepraktické umělkyni, za kterou se občas považuji.
Ale letos bych to chtěla změnit! Alespoň trochu té sebedisciplíny a zdravé rutiny vměstnat do svého života. S postupem času se totiž začínám čím dál víc starat sama o sebe a nejsem si jedno. A za to se jako regulérní „psychouš“ (myšlena osoba na obou částech spektra, tedy psycholog i klient zároveň) musím pochválit. Nepřekvapí, když řeknu, že se novoroční předsevzetí stejně jako předvánoční shon blíží mírou svého stresu k válečnému tažení; a nevedeme válku s nikým jiným než sami se sebou. Původně jsem si chtěla rýpnout do odmítačů předsevzetí, on je však ten jejich přístup do jisté míry zdravý a funguje jako prevence proti zklamání způsobeného perfekcionismem, s kterým do nového roku často vstupujeme (mluvím z vlastní zkušenosti). Navrhuji proto na sebe nespěchat a postupovat pomalu. Stále se potýkáme s celosvětovou pandemií a už to samo je těžké břímě; dejme si čas, šetřeme síly a vydržme. Přeji vám odvážné a šťastné vykročení do nového roku plného nejistot a výzev. Věřím, že to bude rok úspěšný, i když náročný.
