V minulých fantaziích jsem dospěl k přesvědčení, že naší bytostně lidskou hnací a rozhodující silou není rozum, ale soucit. Tyto fantazie se mě už poměrně dlouho drží, a tak se je pokusím opět posunout o kousek dál. Mít rozum je super, ale je to jen jedna část našeho celého vědomí, nikoliv celek. Naše city jsou zrovna tak důležité, neb člověk není jen „sapiens sapiens“, ale také a především (chronologicky) homo sensitivo – člověk citlivý. Nad tím naším celým soustrojím citů a rozumu ale bdí něco přesahujícího, celistvého – a to naše JÁ. Teď nemyslím ono freudovské „ego“, ale naše jedinečné, unikátní a nezaměnitelné ID.
Jestliže Freud odkazoval na ID jako na „ono“ – jakési nezúčastněné „odbytostnělé“ pudové cosi, tak já zde vnímám ID spíše v původním latinském významu idem jako „týž, tentýž“. Možná ne náhodou je ID prý také křížovkářský výraz pro „gen“. ID je aktivním vnímajícím a vědomým pozorovatelem všeho, co se v nás i mimo nás odehrává. ID kontroluje, na co zaměříme v daný okamžik svou pozornost. ID integruje smysly, skrze něž k ID přichází informace. ID je aktivní vědomý integrovaný celek. ID je nezaměnitelné za jiné ID a je to také nedělitelné individuum. Zkrátka, ID je prožívající já, které nese tíhu celé naší existence. ID také nese zodpovědnost za svébytná rozhodnutí. Jelikož ID je nezaměnitelné, nelze z ID sejmout odpovědnost a přenést ji na nějaké jiné ID.
Poměrně nedávno jsem zaznamenal v médiích zprávu, že vědcům se poprvé podařilo rozluštit kompletně celý lidský genom. Určitě to nebylo triviální, ale podařilo se. Nyní se můžeme jen dohadovat, co to vlastně znamená. Avšak už předtím se vědělo, že genotyp je také nezaměnitelný rozpoznávací znak každého jedince. Náš genotyp byl tedy šifra – donedávna nepřístupná, ale pozoruhodná záhadná informace, která má v sobě zřejmě ukrytý nějaký smysl. Ano, ale nelze se mýlit. Genotyp je dlouhodobá paměťová stopa sahající materiálně daleko do naší minulosti ještě před naše narození a slouží jako stavební plán. Plán ale není naše vědomé prožívající ID, je to jen jedna z mnoha našich tělesných konstitutivních součástí. Stejně jako bychom neřekli, že my jsme náš otisk prstu, tak ID není soubor našich genů.
Zdá se mi, že ID je živé já, které dýchá, cítí, myslí, pohybuje se, vidí, slyší, chápe a uchopuje (hmatá), ochutnává, a to všechno dohromady relativně rychle – zdá se mi téměř současně. ID má rádo informace, prožitky, zážitky, radost a štěstí, které vyhledává. Naopak nemá rádo bolest a neštěstí, čemuž se brání a vyhýbá. ID si samo sebe neváží jako ego, ID je totiž to, co samo váží a uvažuje. ID se ohlíží zpět a při zpětném ohledu recykluje minulé ve prospěch budoucího. ID je tady a teď, kdy v každém přítomném okamžiku hodnotí minulost a plánuje budoucnost. Zatímco ID se soustředí na psaní těchto řádků, jiné ID možná zrovna maluje, kouká na televizi, popíjí víno, směje se nebo střílí rachejtle. V IDeálním světě ID ani nestárne, neboť být stále v přítomném okamžiku znamená být také věčně. V IDeálním světě je minulost i budoucnost pouhou fantazií – paměťovou stopou vedoucí k prapočátku, který už není, a konec ještě není. ID bylo, ID je a ID bude. ID je to, co prožívá každý z nás. A tak JÁ vidí svět.
Foto: Pixabay
