V dřívějších dobách člověk věřil, že jeho vlastní život je v rukou Bohů. A protože Bohové a Bohyně byly mocné a mocní, vyprávěl si o tom člověk mýty, legendy a báje. Těch bájí nebylo zrovna málo, stejně jako nebylo málo božstev. Ale nemůžeme říci, že v oněch legendách si člověk nekladl totožné otázky, jaké si klademe dosud. Kupříkladu v řecké mytologii si prostřednictvím legend lidé vyprávěli o tom, jak vznikl svět. Pomocí mytických legend se lidé snažili připodobnit srozumitelným způsobem třeba vesmír a jeho počátky. Otázkami původu světa se zabýval v Řecku třeba básník a filozof Hésiodos (viz Zrození bohů). Hésiodos počátek světa viděl v prázdnotě (dnes bychom zřejmě řekli spíše vakuu) a celkový stav prázdnoty nazval Chaosem. Chaos bylo prvotní božstvo a je označované jako nejstarší z nejstarších. Uvádí se, že Chaos nebyl sám: na počátku existoval s Nyktou (Nyx), Erebem a Tartarem. Řekové tehdy ve starověku uvažovali, že Božstvo je mocné – dohlíží na svět a dokonce zasahuje i do lidských záležitostí. Ve starověku tedy člověk byl podřízen vůli božstev a osudy lidí byly v jejich rukou.
Na základech, nebo na troskách, chcete-li, antické mytologie vznikla později středověká civilizace se svými duchovními kořeny v křesťanství. Křesťanství proti antickému Řecku vyprávělo a vypráví svůj příběh o tom, že Bůh byl/je jen jeden (monoteismus). Bůh seslal člověku do jeho světa jakožto spasitele svého „syna“, kterým byl později ukřižovaný Ježíš z Nazaretu. Jediný Bůh, který měl lidskou řečí hovořit prostřednictvím Ježíše, byl tím, kdo stvořil svět a tím také člověka. Díky aktu stvoření světa včetně člověka se člověk Bohu podobá. Jelikož je však Bůh člověku zcela beze zbytku nepoznatelný, člověk je Bohu podřízen, zatímco pouze Bůh je vševědoucí, všemohoucí, všudypřítomný a věčný. I ve středověku tedy lidé věřili, že osud člověka je v rukou (jediného) Boha a stvořitele všeho. Do lidského světa byl boží vůlí také vetkán řád světa. O řádu světa hovořila evangelia, Nový zákon jako část Bible, pojednávající mimo jiných otázek o tom, co je dobré a co je zlé (hříchy). Obdobně jako starověké představy o božstvech se ani středověk a ústřední náboženství, křesťanství, nevyhnulo podrobnému přezkoumávání a „pře-mýšlení“. Křesťanství tak bylo vystaveno kritice lidského rozumu zpočátku tzv. deismem a později osvícenstvím, které přineslo revoluční změny v myšlení, společnosti, kultuře, hospodaření…
Osvícenství však nevzniklo samo od sebe, navazovalo na již započaté změny v raném novověku. Novověk byl obdobím převratných změn v dějinách lidstva od způsobu získávání obživy (zemědělství > průmysl) až po hluboké společenské a kulturní změny. Ve filozofii se nejprve uplatňoval deismus a také stále sílící ateismus. Kromě jiných převratných změn rámuje novověk mj. vynález knihtisku (před r. 1450), který umocnil lidskou schopnost komunikace, učení se, objevování a promýšlení světa. Zmiňovaný ateismus se proti dřívějším představám obchází při výkladu počátků světa zcela bez „duchovní postavy nemateriální podstaty“ (Boha) a náboženství zcela odmítá. Zajímavé je, že růst ateismu nějakým způsobem koreluje právě s růstem všeobecné vzdělanosti. Nejde však určitě o kauzalitu, jelikož vzestup „života bez boha“ je doprovázen radikálním a nezřídka násilným antiteismem prostřednictvím ničení jakékoliv náboženské symboliky, například zavíráním až fyzickou likvidací kostelů. Antiteismus tak vidí v náboženství překážku pro revoluční změnu společenského řádu (marxismus, anarchismus), přičemž víru v Boha nahrazuje antiteismus fundamentální ideologií historicismu (víra v osudový historický řád, který nevyhnutelně směřuje k beztřídní společnosti jakožto neodvratnému „vítěznému“ konci historie).
Ateismus pomalu zapustil kořeny v průběhu osvícenství (Kant – Kritika čistého rozumu) a v moderních dějinách v 19. století se již otevřeně mluví o Bohu jakožto lidském „výtvoru“ (výmyslu). Člověka tedy již nestvořil Bůh, ale Boha si stvořil člověk. Bůh postrádá místo ve výkladu světa, přírody a celého kosmu. Jednou z poměrně výrazně ateistických zemí je také Česká republika. Některé odhady uvádějí, že ateismus by mohl převládnout do roku 2040. Co nám však tento vývoj ve své podstatě naznačuje? Zdá se, že vývoj postupně poodstupuje od víry v Boha. Víra však zůstává. Z krátkého přehledu dějin vidíme, že víra (v cokoliv, třeba horoskopy) je tou nejpodstatnější složkou lidského myšlení o světě. Troufám si říci, že víra je člověku vrozená a nelze ji nikterak vykořenit. Jakkoliv víra nemusí nezbytně stát v opozici vůči rozumu, lidský rozum neumí víru nahradit. Lidský mozek totiž nebyl a není konstruován k tomu, aby dokázal celému světu porozumět. Porozumění vyžaduje především kognitivní úsilí o „vnoření“ se do dlouhodobé paměti – vyžaduje čas ke vstřebávání informací a logicko-racionální posouzení vstřebávaných informací. K tomu není lidský život dost dlouhý, aby člověk dokázal vstřebat a posoudit veškeré informace. Proto přetrvává víra a důvěra ve svět, který člověka nepředstavitelně přesahuje. Víra člověka provází po celý život a poskytuje orientaci v jinak nepřehledném světě. Nevěříte? Tak si jen zkuste bez přemýšlení vzpomenout, v kolik hodin jste se narodili, jakou máte krevní skupinu nebo ve kterém roce byl objeven gen, který při svém poškození může způsobit Huntingtonovu chorobu. Odpověď na otázky vyžaduje čas, tj. vědomé zaměření pozornosti do hlubin dlouhodobé paměti.
Foto: Pixabay
