Šmíráci.
Tak se, tuším, jmenoval text, ve kterém se pánové vypisovali z toho, jak je těžký zůstat na jaře i v létě příčetní. Neslintat. Neočumovat, neulpívat na zadku, ve výstřihu, na nohách, na bocích, dívat se pokud možno jen do očí nebo na siluetu. A že prý ono to často možné není, protože dámy provokujou. Ať se nediví, když chodí tak vyzývavě, v průhledných šatech, v topech s bříškem venku, prsa jim luftujou, a kdyby jen ty, že jo.
Taky někdy nevím, kam s očima, ale než mě nějakej obleček rozruší, představím si, kde přesně to má jeho nositelka přicuclý, stažený nebo zařízlý, co všechno si kvůli tomu holí, maže nebo lakuje a jsem rázem v klidu. Pánové by si nejspíš rádi mysleli, že největší rozkoš je pokoušet je, ale to nezažili, jaká je úleva si doma po celým dni v parným městě konečně sundat podprsenku nebo se vysvobodit z něčeho, co tak trochu škrtí, pokud nedejcháte jenom pod klíční kostí.
Jo, v ideálním světě by nebyl problém sehnat něco prodyšnýho, hezky a střízlivě střiženýho, něco, v čem se dá chodit, sedět i předklonit, ale co zároveň nebude připomínat hábit řeholnice. Něco, co bude pro dospělé, hned se to neopere, nesežmolkuje, nezašpiní a asymetricky nesrazí. Něco, co nemusíte složitě vybírat online a nenecháte na tom vejplatu. Něco, co nebude ani mikina, ani košile do kanclu a nebude to mít na prsou Mickey Mouse nebo nápis Born to be mild s obrázkem štěněte.
Taková věc neexistuje, takže je fajn, že nechodíme úplně nahatý, to jediný by mělo logiku, ovšem to by nesměla existovat městská hromadná doprava ani epilátorská lobby. Takhle řada z nás opatruje osvědčený kousky ze svých devatenácti let (a ani tehdy nám úplně tak neseděly), hrdě nosí asi tak tři hezký trička (i když v nich při rotaci vlevo vykukuje kostice) a jednu sukni, protože je to ta z prvního rande. Přitom dost věcí záhadně změní tvar a styl už během dne. Zatímco ráno nám vcelku lichotí a příjemně splývají tam, kde je to záhodno, odpoledne se na stejným místě zákeřně krabatí.
Není to otázka postavy ani přístupu. S hodnotícími větami, co slýcháme od mládí, o tom, jaký máme mít proporce, prsa, zadky, kolena, pas, lokty, oči, krk, ruce, zuby, nehty, vlasy a všechno to ostatní, je vlastně zázrak, že jsme se na to nevykvajzly. Možná by nám mělo lichotit, když se na nás někdo zálibně jukne, jenže to bychom si toho musely pří vší tý snaze všimnout.
A to je další háček – když si toho všimneme, pak už většinou nejde o poklonu. Chlap, kterej úlisně civí, je spíš hrozba. A tvrdit, že když jsme oblečené takhle (doplňte dle libosti), tak si o to koledujem, je dost zavádějící.
Představte si, kdyby dámy začaly k mužům přistupovat podobně.
Paní na perónu by tak například vpodvečer docupitala k pánovi v obleku a řekla: „To je fajn, že mě vezmeš do divadla!“
„Prosím?!“
„Na co půjdem?“
„Ale já vás vůbec neznám a do divadla fakt nejdu, musím do práce!“
„Jak to? Vždyť jsi tak oblečenej! Vypadáš jako někdo, kdo se chystá do divadla!“
A jinde by jedna slečna odchytla mladíka na ulici, že potřebuje opravit na chalupě okap (sorry, fakt v těch kraťasech bez trička vypadal jako námezdní síla), jiná dáma by oslovila staršího muže v tramvaji, jestli by s ní nechtěl večer pročítat Čapka (v těch brýlích a se šedinami má totiž tak moudrej pohled!) a další by se třeba dala do řeči s pánem s kufříkem, jestli by za ni jako bankéř nevyřídil prudu kolem sporožira. A co teprv, kdyby někdo ohozem a vizáží vypadal jako stěhovák, řezník, plavčík, spisovatel, popelář nebo ten, kdo bez řečí vyklízí myčku a chodí s košem!
Možná by to nejdřív byla bžunda, ale jak dlouho by trvalo, než by páni nechtěli dál snášet, že se nemůžou oblíkat, jak se jim zachce? To si nesmějí vzít ani triko a odhalit (a ne vystavovat) biceps? Nehlásají tím, že se chtěj družit, ale pořád je kupodivu kdejaká oblejzá, nějak to komentuje nebo se určitě k něčemu chystá, když je tak očumuje.
Tyhle ženský móresy jsou přece lichotka, nenaděláš nic. Když se oblíkáš takhle, se pak nediv, musíš s tím počítat. Seš chlap, něco přece vydržíš!
Foto: Pixabay
