Kdyby jenom na nule, mně to s obrnou klouže i nad ní. A fest, to mi věřte.
Oslizlej postřeh první: Klouže to furt
Jakmile teplota klesne k pěti stupňům, jsem v loji. Venku je mlha, vítr, jinovatka, rosa, listí, déšť s příměsí zimy. Chodníky a dlažby jsou zvláštně olezlý něčím, co vám přijde jenom mokrý, ale pro nás je to přimrzlý, olezlý, kluzný, zkrátka zoufale nebezpečný a nedůvěryhodný. Když se prostě vzduch a povrchy mixnou vlhkem, je to zlý.
Oslizlej postřeh druhej: Boty to nespasí
Obout pohorky je lepší než jít bosa nebo v bačkorách, ale ne o moc. Podrážka, která udrží horolezce a dodává stabilitu kdekomu, mně nic nedodává. Na tom je vidět, že vůbec nejde o to, jak je venku a jak se na to vybavíme, protože stejně neumíme stát a chodit tak, jak to příroda zamejšlela. A když si na zem stoupnete nakřivo, s jinak rozloženým těžištěm a bojíte se pohnout, máte to spočítaný klidně v traktorech.
Oslizlej postřeh třetí: Rozchodit to nejde
Jestli doma metáte kozelce a věšíte jmelí, teď je to fuk, venku vždycky začínáte od nuly. Snažíte se sami sebe přesvědčit, že odlepit nohu z toho olezlýho dole není problém, taky jste sem nějak došli, že jo. Jenže mozek si váhání vyloží jako poplach a zastaví vás. Přicucnete se k asfaltu a nedokážete se pohnout ani o milimetr. To by nebylo zlý, kdybyste přísavnej efekt uměli kombinovat s pohybem, jenže to vy neumíte. S obrnou se venku pohybujete buď celým tělem a absolutně, nebo vůbec.
Oslizlej postřeh čtvrtej: Rozdejchat taky ne
Samozřejmě že víte, jak důležitý je i s poplachem v mozku neplašit. Jenže on je to začarovanej kruh. Bojíte se, protože jste venku a stojíte na něčem, co vám klouže. Následkem toho se rozklepete a dopostavíte tak blbě, že to, co předtím nebezpečně jen vypadalo, teď nebezpečný opravdu je. Zcepeníte. Naplno si uvědomujete, že jste za kvádr, ale tělo sami přeprat nedokážete. Víte, jak je to zbytečný, proto je vám ještě hůř. A čím hůř vám je, tím hůř stojíte. S plným vědomím toho, že jinak doma metáte kozelce a věšíte jmelí.
Oslizlej postřeh pátej: Na tréninku a zkušenostech nesejde
Všechno se odehraje ve zlomku vteřiny, bez vás a za vás. Natrénovat to nejde. Já mám obrnu čtyřicet let, mám tak za sebou čtyřicet různě oslizlejch zim. Cvičím čím dál víc a ujdu toho čím dál míň. Zkušeností, že si strachem škodím a že to venku nakonec nějak jít musí, mám až až. Jenže na to, aby mi to aspoň nad nulou neklouzalo, to stejně nestačí. A neurvu to ani snahou, ani vůlí, ani optimismem.
Oslizlej postřeh šestej: Kéž byste byli po ruce
Místo vysvětlování mám chuť si pořídit set svítících nášivek: „Nezevluju, mám obrnu“, „Nechci vám vykrást auto, chci se opřít“, „Potřebuju se chytit“, „Vám to neklouže, mně jo“. Vím, že na to nevypadám a že to nemůžete vědět, ale když tomu nerozumíte, nekomentujte to a neraďte mi. Buď jděte dál, nebo přijďte blíž, ať se vás můžu přidržet. Tím získám nohy a stabilitu navíc a můžu se přestat týrat tím, že mi to nejde. Jít za ruku nebo mít rámě je v zimě k nezaplacení.
Jít za ruku nebo mít rámě je k nezaplacení vždycky.
Foto: Pixabay
