Vltavotýnský Domov sv. Anežky je organizací, která pomáhá lidem se zdravotním postižením žít co nejplnohodnotnější život a neztratit kvůli handicapu důstojnost, právo na sociální začlenění a soběstačnost. Daří se tu spojovat různé světy, a celá organizace tak působí jako živý organismus, který na jedné straně podporuje handicapované, na druhé straně prospívá i místní komunitě – všichni tu jsou prostě v první řadě lidmi.
To ostatně zdůrazňuje i ředitel Václav Běťák. „Snažíme se tady na všechny dívat jako na individuální lidské bytosti. A snažíme se, aby i pomoc byla individuální, aby každý našel místo, kde se může nějak uplatnit, upevňovat a třeba i rozvíjet svoje schopnosti,“ dodává, když se vyptávám na to, jak to v Domově celé funguje.
Pro člověka zvenčí může být podobná organizace velkou neznámou, za zdánlivě hladkým chodem se ovšem skrývá obrovské množství práce. Aby pomoc měla smysl, je třeba kromě dobrého srdce i dobrý plán.
„Anežka“, jak tu všichni říkají, klientům poskytuje ambulantní i pobytové služby, každý z nich tu nachází pomoc a místo podle toho, na co se aktuálně cítí a co zvládá. Pro klienty se snaží budovat i sociální bydlení, kromě Týna nad Vltavou rozšiřuje Anežka svou působnost i do Bechyně.
A spektrum aktivit je tu opravdu široké. Od výtvarné tvorby, práce s papírem, přes keramickou, textilní nebo truhlářskou dílnu až po statek s hospodářskými zvířaty, kde se klienti mohou starat například o koně. „Všichni jsme lidi a ani naši klienti někdy nemají svůj den, stane se, že mají problémy doma, jsou frustrovaní. Snažíme se s tím pracovat, motivovat je, najít jim práci, kterou budou zvládat i v takových propadech. I proto máme v Anežce tolik různých činností a dílen, vždycky se najde něco, co klient může dělat,“ vysvětluje Václav Běťák. Podle schopností se klienti zapojují buď v sociálně terapeutických dílnách, nebo se stávají zaměstnanci sociálního podniku. To, že mohou pracovat, je podle Václava Běťáka moc důležité nejen pro samotné klienty, ale i pro jejich rodiny: „Mají možnost si něco vydělat, mají větší pocit soběstačnosti, práce má i sociální rozměr. A tohle potom vidí i jejich rodiny, doma jsou pak pyšní, že jejich děti taky pracují a mají sociální vztahy a nějak se rozvíjejí.“
Anežka sídlí v areálu velké zemědělské usedlosti, složitou spletí chodeb, dílen a dílniček mě provází neskutečně vstřícná a milá Zdenka Burešová, která zde dělá projektovou pracovnici. Ukazuje mi, co všechno zde klienti dělají, až mi z toho jde hlava kolem – Anežka totiž svou činností dýchá a je jí prosycená. Na zdech jsou obrázky, diplomy ze sportovních utkání, chodby zdobí keramické výtvory, v dílnách je vidět celý proces vzniku od kusu látky, dřeva nebo papíru až po konečný výrobek. Ve výtvarné dílně se právě vyrábějí vánoční přání a část klientů si povídá o koních, o něž se starají. Je vidět, jakou radost v nich kontakt se zvířaty vyvolává, tu si pak odnášejí a motivuje je během další aktivity. Na tkalcovských stavech je rozetkáno, v truhlárně se pilně pracuje. „Vyrábíme tu třeba vymezovací geodetické kolíky, jednoduchá a taky bezpečná práce, kterou zvládne skoro každý, přitom je to taková praktická věc,“ říká Zdenka Burešová, když stojíme před komínkem úhledně vyrovnaných dřevěných kolíků, už s nabarvenými špicemi.
V Anežce taky poskytují stravování, chodí sem na obědy i lidé ze spřátelených firem, světy handicapovaných i „zdravých“ se tu úplně přirozeně prolínají a ve výsledku z toho mají prospěch všichni. „Prosím vás, když teď říkám zdravá populace, tak tam takhle dělám uvozovky,“ gestikuluje Václav Běťák. „Já to nerad takto dělím,“ dodává a já se směju a přikyvuju, že moc dobře rozumím. Lidé v Anežce mají můj obdiv, protože zvládají s grácií práci s handicapovanými, která je leckdy náročná (a mizerně placená), aniž by ztratili lidský přístup ke svým klientům. „My si tady ze sebe navzájem děláme i legraci. Naši klienti mají možná handicap, ale funguje to tady vlastně z tohoto pohledu jako v normálním světě. Ty si můžeš udělat legraci ze mě, já zase z tebe, současně bereme zřetel na to, jak nám zrovna je.“ Zvídavě vrtám i do toho, co v Anežce nejvíce chybí a co je třeba řešit. „No, jsou to samozřejmě peníze, současná krize zasáhla i nás, i když se snažíme vždycky nějak předvídat a přizpůsobit. A potom doufáme, že příští rok projde nový zákon o sociálním podnikání. V současnosti je to taková šedá zóna, část podniků je sociálních jen na papíře a situace zneužívá. A to samozřejmě ubírá prostředky těm poctivým. A také to může vést u veřejnosti k nárůstu nedůvěry k sociálnímu podnikání jako takovému, na což opět doplatí ti slušní a v důsledku lidé s postižením.“
Anežka se snaží i o kulturní vyžití a pořádají zde kromě jiného multižánrový Čihovice Fest, kde se už tradičně scházejí lidé z celého širokého okolí, vystupují zde lidé s postižením i bez a nachystán je bohatý doprovodný program. Výtěžek z akce jde samozřejmě na podporu handicapovaných.
Už 16. prosince se v Domově sv. Anežky koná Čihovické punčování, kromě punče je na programu koncert skupiny Živelná pohroma a samozřejmě koledy. Slovy Zdenky Burešové: „Všichni jsou zváni a rádi je tu uvidíme.“ 🙂 Pro ty, kteří nemohou dorazit do Týna osobně, bude událost s názvem Čihovické punčování 2022 přenášená živě přes facebook.
A abych nezapomněla, výrobky sociálního podniku je možné zakoupit jak v e-shopu, tak i v obchůdku U sv. Anežky na vltavotýnském náměstí Míru. Já jsem se svou „profesní“ deformací propadla kouzlu psí boudy, kterou dokážou v truhlářské dílně také vyrobit, ale koupit se tu dají třeba krásné keramické mýdelnice, džbánky nebo textilní vánoční skřítci. 🙂
Foto: autorka
