Někdy si říkám, že mám obrnu jenom proto, aby lidi kolem měli program a mohli mi střežit morál. Sami sice na veřejnosti nechtěj sádry, ortézy ani tejpy, vadilo by jim i jen nakráčet do opery v ortopedických botách, ale „u mě je to něco jinýho“.
Prosím vás, proč? Myslíte si, že když něco k chůzi potřebuju a nemůžu jinak, že jsem zvyklá? Nejsem. A není mi fuk, jak to vypadá, i když nakonec musí. Ať tak, či tak, dvojí optika je v tomhle nemilosrdná.
Když se totiž zdravej člověk najednou vyloupne s berlema nebo na vozejku, ostatní ho začnou okamžitě oprašovat, litovat, a pokud je poblíž nějakej redaktor, střelhbitě vydojí jeho příběh. Šest týdnů s nohou v gypsu je konec světa, jedinec často trousí moudra o nesvobodě pohybu, i když i na jedné noze dokáže dohopkat do třetího patra. Jakákoliv pomůcka je v tomhle případě prestižní záležitost. Ukázka, že jste si o víkendu tak užívali, až jste se zrakvili, což je naprosto cajk, protože worklife balance, komfortní zóna a takový ty věci, co nesou lajky na instáči. Proč nemilovat něco, co máte jen na chvilku a co se dá za příplatek pořídit v pěti barvách a v master verzi dokonce z Německa.
Když se s berlema vyloupnu nečekaně někde já, nestane se vůbec nic. Dojit mě začne leda sociálka, protože teď mám o dva opěrné body víc, čímž je ve hře snížit mi důchod a zkontrolovat, jestli jsem na pojišťovně nevydyndala gumy na berle neprávem. Hopkat nikam nezvládnu, ale měla bych, protože jsem mladá, hezká a mám přece jenom berle. Ochrnutá jsem pouhých pár desítek let, tak co se mi to má co horšit. Oprašovat mě nikdo nebude, protože bych si na to mohla zvyknout. A o žádných barvách nemůže být ani řeč, jako invalida mám mít úplně jiný starosti, například nenarušovat druhým jejich komfortní zónu a instagram.
Berle a vozejk jsou pořád stejný, my taky. Tak proč je s nima jeden borec a druhej podezřele línej lazar?
Foto: Pixabay