V sobotu 10. prosince byl Mezinárodní den lidských práv. A protože v téhle oblasti je v Česku pořád co dohánět, situace se s ekonomickou krizí a geopolitickými konflikty setrvale zhoršuje, pokusili jsme se v kruhu nenapravitelných humanistů dát dohromady aktuální neduhy. Co vám v Česku chybí nebo vadí, v jakých oblastech pořád dochází k porušování lidských práv?
Seznam je, bohužel, dlouhý:
- absence dostupného bydlení
- násilí na dětech a neuznávání jejich lidských práv
- vysoká příjmová nerovnost
- nedostupnost zdravotní péče
- absence dostatečné osvěty v sociální oblasti
- absence služeb pro přeživší domácího, sexuálního a jiného násilí
- sterilizace trans lidí
- přetrvávající segregace romských občanů
- absence zákona proti násilí na lidech s postižením
- reprodukční nespravedlnost
- pevnost Evropa
- nedostatek asistence pro lidi s postižením
- paternalismus a systémové oprese vůči lidem se specifickými potřebami
- snahy o destrukci důchodového systému
- diskriminace seniorů
- důraz na represi místo prevence
…
Nakonec je na tom všem i něco pozitivního. Protože je seznam bezpráví tak dlouhý, týká se v podstatě každého z nás. Ať už máme handicap, nebo ne. Změna je možná, je však třeba, aby měla většina potřebu o ni usilovat. Doufejme, že krize je v tomto případě opravdu šancí – jak to bude doopravdy, to je opravdu na nás všech a naší ochotě se angažovat.
Ráda bych na tomto místě ještě víc mluvila o bezpráví, které se děje lidem s handicapem. V současné době je pro většinu handicapovaných v podstatě nemožné se domoci svých lidských práv. Začíná to u prosté lidské důstojnosti, která je jednou z prvních výsad, o kterou vás okolí připraví. Věřím, že se tak často děje bez zlé vůle, naopak část lidí chce snad i pomoci. Ale člověk s postižením pořád zůstává v první řadě člověkem. Většina lidí má své silnější a slabší stránky a neobejde se bez pomoci druhých, v tom jsme si rovni. Není tedy třeba s handicapovanými zacházet jako s nechápavými a neschopnými. Pokud chcete pomoci člověku s postižením, zajímejte se o něj v první řadě jako o lidskou bytost. Pokud něco potřebuje a potřebuje k tomu asistenci, pak se soustřeďte na to, jak mu s touto potřebou pomoci. Nemusíte být přehnaně bodří, nemusíte na něj mluvit jako na dítě, nemusíte ho litovat. Lítost totiž obírá právě o tu důstojnost. Nikoho nepozvedne, naopak ho shodí. Lítost totiž není empatie.
Poměrně nepříjemnou věcí je i zneužívání a využívání handicapovaných. Smutné příběhy dokážou vzbudit emoce a přitáhnout pozornost. A mnoho handicapovaných musí trpět neetické zacházení, v práci, od blízkých, ze strany úřadů. Nemůžeme si moc vybírat a nemáme se většinou na koho obrátit, pokud se nám děje příkoří. Výpověď člověka s handicapem má pak okolí tendenci zlehčovat a zpochybňovat. Měli bychom být rádi, že se někdo stará. Nestěžovat si a držet krok, jak praví jedna z manter moderní doby. Jenže stará se vůbec někdo? Když asistence je často nedostupná a kvalitní asistence je zcela nereálná? Tady se opět zjevuje chuť na vše reagovat opresí a represí, ta všudypřítomná systémová civilizační choroba. Jako kdyby slabší a zranitelní potřebovali ještě více tlaku.
Kdy už celá společnost prozře a pochopí, že represe a hrozby stojí víc energie i prostředků a k ničemu dobrému nevedou? A kdy si uvědomí, jak moc jsou dnes, v 21. století a uprostřed Evropy, pošlapávána základní lidská práva? Nezbývá než doufat, že to bude brzy. Nenechme se slepou autoritou moci připravit o chuť se radovat, žít a sdílet. Umřít zaživa je to nejhorší, co lze s darem života udělat.
Věřte tomu, že lidskost prospěje nám všem. Nejen o Vánocích.
Foto: Pixabay