Před psaním svého posledního letošního sloupku jsem dlouho přemýšlel nad tím, o čem by měl být. S předstihem jsem „ždímal“ hlavu a vzpomínal na zasunuté vzpomínky, historky, zdary i nezdary. Pořád žádný nápad. Respektive jich pár bylo, ale všechny stály za kočku.
A to jsem si dokonce před spaním nepouštěl žádné podcasty ani na YouTube či různé dokumenty, aby mě to nerušilo a nějaká ta inspirace před usnutím došla. I na procházku do Beskyd jsem v neděli s manželkou vyrazil. Pořád nic, tedy až na to, že jsem sebou na čerstvě napadaném sněhu dvakrát praštil o zem. O druhé adventní neděli navečer jsem tak propadl trudomyslnosti, protože to jednoho zdeptá, když si uvědomí, že je hlava prázdná a člověk se ani na těch nohách už pořádně neudrží.
Nic se nedá dělat, zavoláš šéfredaktorce a editorovi, vysvětlíš a napíšeš jiný článek. Už trochu zlomený nezdarem jsem vyrazil do sklepa, kde máme kotel na tuhá paliva. Ten kotel je sice automat, ale i tak je ho třeba každý den trochu vyčistit, vysypat popel a pak „nakrmit“ hnědým uhlím. Popel jsem vynesl ven, pak jsem naložil pár lopat uhlí, zkontroloval, jestli těsní víko u zásobníku. Pak jsem tu mašinu přepnul z režimu dočasného spánku a ona se rozjela. Ventilátor rozdmýchal oheň, podavač začal posunovat uhlí a já se chystal k odchodu ze sklepa.
A vtom mě to napadlo: zase jsi udělal něco užitečného pro naši domácnost. Ještě jsi prospěšný, a i když to bude znít hloupě až dětinsky, pochválil jsem se. Nahlas jsem pronesl: „Výborně kamaráde, to se ti povedlo.“ Byl jsem ve sklepě, nikdo mě neslyšel, takže nehrozilo, že by někdo přivolal auto s houkačkou.
Chvíli jsem pak ještě ve sklepě poseděl, protože se mi do hlavy přikradla myšlenka, že těch věcí, které se považují za samozřejmost, jsem přes víkend udělal více. Uklidil jsem binec ve svém pokoji, našel smlouvy na stavební spoření, takže budu mít kam poslat letošní příspěvek, dolil jsem nemrznoucí směs do ostřikovače, dokonce jsem zajel do Ferony a koupil tam dva nové zámky a fabku, které už dosloužily. A ještě pár drobností by se určitě našlo.
Samozřejmě, jsou to věci, za které se nechválí. Rozumí se samo sebou, že to jsou úkony nutné k udržení chodu domácnosti. Ale jak tak probírám poslední roky, měsíce a dny, těch drobných úkolů furt přibývá. A hlava, která už za sedmapadesát roků musela takových prkotin vyřídit stovky či tisíce, má právo občas vyhlásit stávku. Mám pocit, že už zhruba před týdnem, kdy mi nebylo nic moc, to z její strany bylo vyhlášení stávkové pohotovosti. I proto jsem si vybral čtyři dny zbývající dovolené.
Sotva jsem to své mudrování a bilancování ve sklepě ukončil, tak se ta moje palice dostavila k psacímu stolu a slíbila, že zase bude pár dnů fungovat nebo se o to aspoň pokusí. Takže jsem hned v pondělí v šest ráno zasedl k psacímu stolu a píšu. Ale myšlenky se mi hrnou tak překotně, občas jsou to i úplné „koniny“, že ta písmena a věty nejen datluju do počítače, ale hodně z nich i mažu. Abych nepsal úplné blbosti.
Závěr jsem nevymyslel. Snad jen zopakuju to stokrát omílané, že člověk by měl pracovat a snažit se být užitečný nejen sobě, ale pokud možno i svému okolí. Ale všeho s mírou, a tak by měl umět čas od času také vypnout, aby hlava i tělo stačily nabrat síly. A třeba se sám pochválit. I za drobnosti.
P.S.
S těmi hlasitými pochvalami ale opatrně, raději je pronášejte ve sklepě nebo třeba v lese, kde vás nikdo neuslyší. A to nejdůležitější nakonec: nezapomeňte pochválit i ostatní, kteří si to zaslouží a na které občas zapomínáme. Ale to snad každý ví.
Hezké dny plné pochval a radosti!
Foto: Pixabay
