Je pondělí a čas na rejpavou otázku: Kde všichni jsou?
Myslím lidi s handicapem ve veřejném prostoru. Kdy jste naposledy někoho takovýho viděli třeba ve volebním týmu nebo, ať nežeru, jen normálně v záběru? Někoho s berlema, s hůlkama, s chodítkem, na vozíku, s bílou holí, někoho, kdo špatně mluví, odezírá, šilhá, znakuje, kulhá? A co v záběru, ale i v nějaké funkci? Zodpovědné funkci, ne funkci maskota nebo nositele příběhu.
Neviděli. Jak prosté, milý Watsone.
Nejsem zastáncem kvót ani upozorňování na sílu a ví se o mně, jak nesnáším storky o neskolitelných a vytlemených invalidech, pro které není nic problém, protože to tak média chtěj. O to větší je to pak náraz – nikde nikdo a najednou superman.
Takhle ale realita nevypadá, takhle vypadá komiks.
Sotva skousnu, že se lidi pravidelně vystupující před publikem začínají nápadně podobat jeden druhýmu. Porcelánový úsměv, vyžehlené tváře, divně propadlé figury, supermoderní hadry, boty, účesy, přesně danej věk, schopnost skákat do řeči a vlastní edice diářů nebo aspoň příprava na zápas.
Nechápu, proč skoro každá žena musí vypadat jak vosa – malá enormně vyfoukaná hlavička, divně vypasované tělíčko, tenké ručičky a nožičky a cupitání po studiu na jehlách s nebezpečně ostrou špičkou. Netuším, čí estetické cítění by utrpělo pohledem na šedivé vlasy, nevybělený zuby nebo postavy se špekem a nohy v běžnější obuvi.
Na kameru se toho dá svést zřejmě hodně. Stylizace místo elegance a místo středu extrémy – krásný uhlazený moderátor a rozježenej sociolog v manžestrákách s upatlanými brýlemi, nažehlená ostrá redaktorka a obtloustlej politik s dvojitou bradou v o dvě čísla menším saku.
Já nevím, co je správně, ale začíná mě to štvát.
Protože když se do světel ramp tak tak procpe někdo, kdo si troufne stárnout, mít pleš, pihu nebo úzké rty a spadlá oční víčka, může se tam vůbec objevit někdo s handicapem? Myslím s opravdovým handicapem, ne s alergií na lentilky nebo vložkami do bot.
Když nevydejcháme, že člověk v televizi je taky jenom člověk, ne Barbie a Ken, jak chceme zvládnout pohled na někoho s odlišnostmi, co nejdou přepudrovat ani narovnat? A dokážeme si ještě vůbec takovej vizuál spojit s důstojností a schopnostmi?
Na některé situace si holt musíme zvyknout, protože i když jsou lidský, tak pokud nejsou běžný nebo aspoň běžnější, vyvolávají obavy a ostražitost. A já nechci mít v životě víc překážek, chci jich míň. Chci lidi, co běžně potkávají lidi s handicapem, vídají je a nejsou ze sebe hin. Chci mix, ne vyhrazenej prostor a čas, ať už skutečnej nebo vysílací. Vždyť přece máme jednadvacáté století, úmluv a paragrafů plný šanony, hafo možností a přístupů bez bariér, vzletné myšlenky a rovnost rovnou až kdovíkam.
To všechno máme, ano. Ale vidět to zatím není. A když to není vidět, jako by to neexistovalo.
Foto: Pixabay
