Zajímá vás, jak vypadá život s psychiatrickou diagnózou, ale nebaví vás pročítat odborné knihy a studie? Potýkáte se vy nebo někdo ve vašem okolí s duševním onemocněním a oceníte zkušenosti přímo ze zdroje? V tom případě si nenechte ujít tematické akce Psychobraní, které jsou založeny na předávání informací prostřednictvím přednášek lidí s duševním onemocněním. Tento výjimečný destigmatizační projekt vznikl v roce 2010 při Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Povídat si o něm budu přímo s jeho zakladatelem Štěpánem Šůstkem.
Jak byste našim čtenářům přiblížil činnost Psychobraní?
Hlavní činností je destigmatizace duševních onemocnění prostřednictvím přednášek lidí s psychiatrickou diagnózou. Nepřinášíme informace od odborníků, jako jsou psychologové nebo psychiatři, ale od těch, kteří s danou nemocí žijí. Patří mezi ně například lidé se schizofrenií, bipolárně afektivní poruchou, depresí nebo úzkostmi.
Proč jste upustili od možnosti spolupráce s odborníky?
Na samém počátku jsem se snažili, aby na začátku přednášky mluvil psycholog nebo psychiatr. Primárně měl mluvit o té nemoci jako takové. Ne každý totiž ví, co daná nemoc obnáší. Ale pak se začalo stávat, že oslovení odborníci nevěděli, jak na to, když tam sedí člověk s danou diagnózou. Nejdříve ho potřebovali lépe poznat.
Z jakého důvodu?
Každý člověk s psychiatrickou diagnózou to má totiž trochu jinak. Deset lidí se schizofrenií v řadě a každý je něčím jiný. Nakonec jsme od původního konceptu upustili a je to čistě jen na daném člověku, který vypráví o svém životě s diagnózou. Dalším důvodem je i složení publika. Většinou tam nechodí lidi, kteří se chtějí o dané nemoci dozvědět něco profesně.
Koho v publiku nejčastěji najdeme?
Velkou část tvoří lidé, kteří s danou diagnózou mají přímou nebo nepřímo zkušenost. Jsou to tedy ti, kteří buď mají vlastní zkušenosti, nebo mají někoho takového ve svém okolí, například v rodině nebo mezi kamarády.
A co podle vás publikum potřebuje, aby na přednáškách zaznělo?
Hlavně to, že v podobné situaci nejsou sami, ať už přímo, nebo nepřímo. Případně si chtějí vyslechnout konkrétní věci, které přednášejícím pomohly, nebo naopak nepomohly.
Máte pocit, že Psychobraní bylo pověstnou dírou na trhu?
Neřekl bych, že přímo dírou na trhu. Organizace tady byly, ale nevěnovaly se tomu tématu v takovém měřítku jako my. Dokazuje to i skutečnost, že na naši první přednášku přišla zakladatelka Prahu Blanka Veškrnová a byla nadšená. Tehdy nám přišlo dvě stě lidí, ale dorazit chtělo neuvěřitelných tisíc pět set.
Spolupracujete s neziskovými organizacemi, jako je Práh?
Určitě, pokud potřebujeme nějakého přednášejícího nebo jedeme na školu, tak kontaktujeme právě Práh nebo Centrum Anabell. Zatím však nejsme v žádném společenství, kde bychom spolupracovali na nějaké vyšší úrovni, ale je to v plánu. Do budoucna chceme zastřešovat organizace v oblasti destigmatizace.
Vaše činnost je spojena s univerzitami. Liší se přístup jednotlivých univerzit?
Brno je určitě nejpřístupnější a udělali jsme si tady největší jméno. Důvodem je i to, že se profesně známe s vedoucí katedry psychologie docentkou Lenkou Lacinovou. Dokonce jsme s ní konzultovali i Mezikrok. Jejich vstřícnost dokazuje i fakt, že pokud potřebujeme prostor na přednášku, dostaneme ho. Velkou výhodou je i to, že pokud děláme přednášku zadarmo, i univerzita nám poskytne prostory bez úplaty.
A jak jsou na tom jiná města?
V Praze zase tak vstřícní nebyli. Pokoušeli jsme se spolupracovat i se studentskými spolky, třeba s Mladými mediky. Ale tam nám řekli, že jsou to přednášky, které se jejich oborů netýkají. Doteď tomu moc nerozumím. Prostě jim nepasovalo, abychom to tam dělali. Chvilku jsme pak byli i v Hradci Králové nebo Českých Budějovicích a stále působíme v Olomouci. Ani v jednom z těch tří měst jsme se nepotkali s negativními, ale ani pozitivními ohlasy, za větší spolupráci však budeme určitě rádi.
Máte v plánu oslovit i další města, například Plzeň?
Původní plán byl oslovit ta města, kde je i katedra psychologie. Případně příbuzný obor jako medicína. Takovým příkladem je třeba Hradce Králové, kde psychologie není, ale je tam právě medicína. Plzeň do toho zatím nespadá.
Už jsme to částečně nakousli, ale jak byste definovali cílovou skupinu vašich přednášek?
To se těžko definuje. Na začátku to byli především mladí lidé z laické veřejnosti, jelikož jejich názor se dá lépe formovat. Ona ta starší generace je na tom o něco hůř. Ale na přednášky nám reálně chodí totální průřez věkem od patnáctiletých až po zhruba šedesátileté. Chodí lidé, kteří mají nějakou zkušenost s nemocí nebo ji mají v rodině či v širším kolektivu.
S jakými ohlasy se setkáváte?
Nepamatuju si, že bych se setkal s negativní zpětnou vazbou. I po přednáškách za námi lidé chodí a děkují, že něco takového je.
Nabízíte pestrou škálu témat. Jaká diagnóza táhne nejvíc?
Když to řeknu trochu blbě, pokud jde o atraktivitu dané nemoci, je to jednoznačně schizofrenie. Je to diagnóza, kterou si lidi nedokážou představit. Dalším velkým tématem jsou poruchy příjmu potravy a depresivně úzkostná porucha.
A máte zpětnou vazbu i od přednášejících? Jaké to pro ně je mluvit před tolika lidmi?
Často jsem slýchával, že to berou jako určitou formu terapie. Jsou to totiž lidé, kteří mají zkušenost s onemocněním zpracovanou a chtějí ji předávat dál. Často nám říkají, že když bude potřeba přednášet znovu, máme se ozvat. Někteří lidi se nám dokonce hlásí sami.
A jak vybíráte ty, kteří budou na přednáškách nakonec mluvit? Kdyby se chtěl přihlásit někdo z našich čtenářů…
Klidně můžou! Jedinou podmínkou je, aby měli svou zkušenost opravdu zpracovanou. Sami musí zvážit, jestli jsou schopni mluvit před padesáti až sedmdesáti lidmi. S kandidáty se vždy pro jistotu předem setkáme, abychom si o všem popovídali a zjistili aktuální situaci.
A když se vrátíme k samotným přednáškám, vás nějaká z přednášek překvapila? Dozvěděl jste se na ní něco nového, co jste vůbec nečekal?
Jistě. Jeden z našich přednášejících mluvil o životě se schizofrenií a přiblížil, co se mu děje v hlavě při atace pomocí filmu Na hraně zítřka s Tomem Cruisem. Zažíval v realitě to, co hlavní hrdina. To mě hodně překvapilo. A druhý případ, který mě teď napadl. Měli jsme paní, která sdílela svou zkušenost v oblasti sexuálního zneužívání a přidružených problémů. Vyprávěla už počtvrté a její příběh nebyl úplně uzavřený. Každou přednášku jsem se tak dozvěděl něco nového. Vzhledem k citlivosti tématu bylo pro mě neskutečné zajímavé poslouchat, jak to svěřuje cizím lidem. O to víc jsem si cenil toho, že veřejně promluvila.
To zní jako hodně zajímavá témata. Kdy se můžeme těšit na další podobně poutavé přednášky?
V Brně ještě na podzim, tam to mám pod palcem já. S největší pravděpodobností se něco nachystá i v Olomouci.
Někteří z našich čtenářů nezvládnou ze zdravotních důvodů dojet ani na jedno z míst. Můžou se mrknout i na nějaká videa z přednášek?
Pár záznamů z přednášek najdou na YouTube. Máme tam zrovna jednu z prvních o schizofrenii a bipolární poruše. Máme tam i záznam z poruchy příjmu potravy, ale další záznamy jsme nikdy nedělali. Ani online přenosy neděláme a já je ani dělat nechci.
Proč?
Je to jednoduché. Rozumím přání lidí vyžadujících videa, obzvlášť v případě zdravotních důvodů, které znemožňují přijet. Na druhou stranu je podle mě efekt přednášky podstatně větší, když lidi přijdou osobně a slyší to tváří v tvář. Přes obrazovku to prostě není ono. Dalším důvodem je i to, že si přednášející nahrávání nepřejí. Ale je i další možnost. Můžeme se domluvit na nějaké jednorázové výjezdní přednášce, třeba v Hodoníně. Když bude domluveno kdy a kde, není problém.
A když zabrousíme do osobní roviny… Co vás osobně vedlo k tomu, že jste se začal věnovat zrovna tematice duševního zdraví?
Už na střední škole mě hodně zajímala psychologie. Chtěl jsem ji studovat i na vysoké, ale neudělal jsem přijímačky. Takže jsem šel nakonec na FSS a studoval mediální studia, žurnalistiku a bezpečností studia. A celé to nabralo obrátky. Hned první den školy jsem nastoupil do Rádia R a za rok přišla i má kamarádka z gymplu. Ona psychologii studovala, já se k ní přifařil a vysílali jsme spolu.
A kdy vás napadlo dělat tematické přednášky s lidmi s duševním onemocněním?
Hned na základě prvního rozhovoru s Jirkou Šupou z organizace Práh. Díky němu jsme zjistili, že existují lidé s odvahou sdílet svůj příběh na veřejnosti. Tak jsme si řekli, že uděláme přednášku. Zarezervovali jsme místnost pro padesát lidí, vytvořili událost na Facebooku a za tři dny chtělo přijít tisíc pět set lidí. Tehdy jsme neměli ponětí, jak moc ovlivníme ostatní a že přispějeme k destigmatizaci.
A zůstali jste u projektu oba?
Kolegyně se přesunula do Prahy a pracuje v oblasti psychologie. Já v Psychobraní zůstal.
Z jakého důvodu?
Pořád mě to hodně zajímá a je to nejblíž psychologii, kam se můžu dostat. Navíc mi připadá, že je to pořád díra na trhu. Byť ne tak velká, ale čím víc lidí se tím bude zabývat, tím líp. O tematice se tak dozví víc lidí a rychleji přispějeme ke změně.
Vnímáte ve společnosti nějaký posun od vašich začátků v Psychobraní?
Ano, minimálně v mé sociální bublině se situace hodně zlepšila. Lehký posun vidím i ve společnosti, ale pořád je na čem pracovat.
Zdroje:
Rozhovor se Štěpánem Šůstkem
Psychobraní YouTube, Psychobraní
Oficiální stránky Psychobraní, Psychobraní
Pomáháme nasloucháním, Inspirante
Oficiální stránky Práh, PráhOficiální stránky Centrum Anabell, Centrum Anabell
Foto: Štěpán Šůstek
