Všimněte se, jak moc nabobtnal na významu čas.
Stihnout co nejvíc a být imrvére ve smyku je neskonale in, stejně jako honit resty na nemocenské, ošetřovačce a o víkendu. Jsme produktivní, nepostradatelní, máme práce, funkce a hafo projektů, jinak by to kleklo. Zachraňujeme firmu, domácnost a zeměkouli tím, že věčně něco nebo někoho organizujeme. A navrch zobem, popíjíme, přejídáme se a nespíme, protože si nedokážeme říct dost.
Dost.
Ne fakt, já už nehraju, zkouším to.
Tady by bylo hezký skončit a sledovat, jak si kdo text vyloží. Pokud ho ovšem bude mít čas číst.
Nemám nic proti tomu prací žít, jenže se to musí umět, jinak jde jen o nahánění hodin, lidí a zásluh.
A vůbec, proč je skoro ostuda mít na něco čas?
Proč je tak sexy tvrdit, že ve čtvrtek za tři týdny mezi pátou a šestou ZATÍM nic nemám?
Odkdy je hanba dělat jen jednu věc a pořádně? Mít jedno zaměstnání, koníčka, polovičku?
Proč jsou některé věci neviditelné a svůj čas si nevyboxovaly?
Proč mám být urvaná, vyhaslá, překombinovaná, abyste mi uvěřili, že vůbec něco dělám?
A proč se do toho, co mám v merku, absolutně nepočítá péče o sebe, zdraví a o vztahy?
Chci si konečně dát se sebou načas. Uvědomit si, co mě bolí, i když co mě nebolí, by asi bylo rychlejší. Zjistit, proč se zasekávám a neumím sejít schody nebo nastoupit do metra. Proč občas koktám. Jak jsem na tom a co s tím můžu dělat. A to vše drze i v pondělí v devět ráno nebo uprostřed pracovní doby.
A vídat se s těmi, co jsou podobně překvapení a dezorientovaní, že se toho po nich chce čím dál víc, ačkoliv ovlivnit můžou čím dál míň. Bez důkazu a nároku na odpočinek, protože do kalendáře se některé věci napsat fakt nedaj a ani dovolená od nich neuleví, ale o tom jindy.
Mám vůbec čas si uklidit, uvařit, zacvičit, protáhnout se? Mám, jasně, ale ne tak, jak bych si přála, jsem bez nálady a elánu, válcujou mě data. Vyřizuju, odškrtávám a do toho odrážím neodolatelná vylepšení z banky, od dodavatele elektřiny a megaslevy na megapohodové megaVánoce. Řeším, tedy jsem.
Fascinující je, že právě tohle se bere jako život. Na mejlu, telefonu, webu, schůzích, v zácpě v autě nebo v busu. V předstihu i se zpožděním naráz, hlavně ne v klidu, ten smrdí leností, nudou a prázdnotou.
Největší známka punku je, když k tomu všemu neplánovaně hubnete, pardon, vypadáte dobře. Možná by vám mohly taky začít padat vlasy nebo zuby, aby se furt někdo neptal, co vlastně jako postižená děláte, když máte čas a houby co na práci. Navíc jste vlastně bez závazků, svatební album a fotku z ultrazvuku u vás nikdo neviděl.
Chybím si.
Mrzí mě, že to neumím normálně změnit, v takovém pojetí času toho ze mě krom povinností moc nejde.
Ale to je v pořádku. Nejsem topení, abych byla výhřevná za všech okolností.
A na vizitky a diáře holt nejedu. Snad je nás takových pořád dost.
Foto: Pixabay