Od nějakých pětatřiceti bojují s nespavostí. Kdo špatně spí, tomu netřeba vysvětlovat, jak nepříjemné je převalování a úplně zbytečné počítání oveček. Hltám na internetu všechny rady, ale moc to nepomáhá. Takže bez prášku na spaní prostě neusnu.
Že to má co dělat s životním stylem, pohybem, celkovým psychickým rozpoložením, to mi také nikdo připomínat nemusí. V lázních jsem byl už čtyřikrát a stačil jsem tam vysledovat, že když je jedinou starostí nezmeškat proceduru a čas oběda či večeře, tak to se spí hned líp. Ale sotva začaly pracovní povinnosti, bleskově jsem se vrátil s tím svým spánkem do starých kolejí.
Jednu dobu jsem se pokoušel usínat u poslechu audioknih. Když se zaposlouchám do textu o dobývání Himálaje a představuji si, jak horolezci krok po kroku těžce stoupají vzhůru, tak se mi občas podaří vytlačit z hlavy úkoly, co mě čekají následující den, a občas i usnu. Letošní podzim je však to moje usínání prachbídné. Do postele uléhám většinou kolem desáté večer. A pak se převaluju, do té palice se mi furt tlačí ty méně příjemné věci, optimistické myšlenky tam ne a ne propašovat. Takže scénář je skoro až monotónní. Když čas od času kouknu, kolik je hodin, zjišťuju, že už nebudu spát svých sedm hodin, ale už jen šest, pak pět a často i méně.
Ale minulý týden mi svitla naděje. Při jednom z hovorů, který vedeme s bývalým kolegou z práce a dnes si dovolím říct, že už i kamarádem, jsem si na to spaní posteskl. „Mám to stejné. Ale žádný recept, jak ten spánek vylepšit, nemám. Občas si schrupnu přes den, to víš, my důchodci si to můžeme dovolit,“ vlídně mě popíchnul kolega a hned dodal, že se ty nekonečné hodiny, kdy nejde usnout, snaží využít a vymýšlí básničky o svých zdravotních problémech. Takže veršuje o cévách, vysokém krevním tlaku či náběhu na cukrovku.
Tady bych měl dodat, že tento kolega už několik sbírek básní vydal, takže je možná na obzoru další. I když sám jsem vystudoval češtinu, v poezii jsem slabší, tak jsem si tu jeho radu upravil pro sebe. A tak když mě neuspí himálajské dobrodružství, vzpomenu si na všechny zdravotní neduhy. A těch je požehnaně… Zrovna nedávno mi zase vytahovali vodu z kolena. Tak jsem v minulém týdnu vedl debatu s koleny, jestli by už nechtěla dát pokoj. Že pohyb potřebuju a vyměnit je za ty umělé klouby se nechystám. Levé koleno (to bez vody) celkem souhlasilo. To pravé jako by mi chtělo trochu vyčítat, kolik dřepů s výskokem, stovek kilometrů běhu a kolik tisíc schodů a dalších sportovních výkonů muselo v mém dětství a mládí zvládnout. Tak jsem přerušil pokus o usnutí a vmasíroval do kolena mast, co mi předepsal doktor. Skoro se zdá, že si koleno dalo říct. Od včerejška už není tak oteklé a ani mě v něm nepíchá. A protože, jak jsem už zmínil, těch zdravotních témat bude u mě požehnaně, tak jsem trochu pookřál, že budu mít o dlouhých zimních nocích nad čím dumat.
P.S. Tu zmíněnou noc jsem usnul někdy kolem půl třetí ráno. Ale vstával jsem s pocitem, že spaní sice stálo za…, ale aspoň jsem se jen nepřevaloval, nýbrž promlouval se svými starými koleny.
Foto: Pixabay