Na jaře dovrší v Reveniu třetí rok a dál bude plánovat, co dát do firemních dárkových kávových balíčků, koordinovat dobrovolníky, spolupracovat s lokálními výrobci a zajímat se o dění v okolí Mělníka. Emília Erbenová je v týmu kávy Naturpark 12 tak nějak u všeho. Když zrovna není vidět a dělá třeba něco ve skladu nebo za rohem v místnosti, je aspoň slyšet. Na tom, aby byly věci správně a rychle, jí evidentně záleží, ale ne víc než na atmosféře v práci. Při vyplňování papírů se tak sice s kolegy různě zlobí a špičkuje, ale stejně na ně nedá dopustit.
Udělat rozhovor během dobrovolničení vypadalo jako skvělý nápad, jenže v předvánočním čase je Milka ještě vytíženější a tím i rychlejší než obvykle. Takže když jsem pěkně spořádaně položila od stolu první otázku, dostala jsem odpověď od polic za rohem cestou do kuchyňky spolu s reakcí na dvě nedořešené faktury a focením pantoflí s motivem kávových zrn. Aha, na obvyklé profilové životní milníky typu dětství, manželství, mateřství není to správné rozpoložení ani čas. Chronologii škrtám, jde se improvizovat.
Milko, co vás v práci dokáže spolehlivě vytočit?
(Ozve se smích) Kolegové asi čekali, že se zeptáte kdo.
To bych si nedovolila.
Taky bych vám samozřejmě neodpověděla. (Milka se usmívá, ostatní se snaží přestat smát) Já úplně nesnáším nespravedlnost a lež, i tu milosrdnou. Lidi jsou překvapení, když ji prokouknu, ale mě na tohle neužije. Já jsem spíš co na srdci, to na jazyku, a i když to tak někdy nevypadá, nakonec je to vždycky dobře. Jako když jsem si kdysi hledala po dětech práci. Můj muž byl diplomat, tak jsme jezdili různě po světě, kde jsem byla i zaměstnaná, ale po návratu do Prahy jsem najednou odpovídala na spoustu inzerátů a nic. Až jsem narazila na to, že puncovní úřad hledá prubíře.
Mě by to zaujalo, ale netroufla bych si zareagovat. Vy jste věděla, kdo je prubíř a co dělá?
Právě že vůbec, ale líbila se mi představa, že bych lidem hlásila, že jsem prubíř. Ono to tak hezky zní!
To jo.
Zavolala jsem dcery, ukázala jim ten text a rozhodla se odpovědět vtipně, moc jsem si od toho neslibovala. A když si mě po dvou dnech pozvali a řekli, že bude ještě další kolo, tak jsem jim vysvětlila, že stejně budu na chalupě na zahradě a na e-mail se nedostanu. Tak potom zavolali, že mě vzali rovnou, a zůstala jsem sedm let.
Co obnáší práce prubíře? Nemůžu teď z hlavy dostat ten jeho kámen.
Musela jsem se všechno naučit a udělat zkoušky, většinu už zase nevím. Prubíř kromě jiného zjišťuje ryzost drahých kovů a opravdu k tomu používá prubířský kámen. Samozřejmě toho dělá i víc. Střídali jsme se na příjmu i výdeji zboží, byla to moc zajímavá práce.
Poznáte díky tomu od oka kvalitní šperk od nekvalitního?
To ne, taková odbornice nejsem, ale když jsem občas viděla zlatníka čistit věci, které mu zákazníci přinesli odjinud, zařekla jsem se, že si už nikdy nekoupím šperky jen tak někde. Nestojí to za to.
Máte teď podobný přístup i ke kávě, že byste si nedala jen tak nějakou?
Asi ano, na lepší si člověk rychle zvykne, i když já piju jen dvě a spíš slabší. Ale víte, co dělám? (Milka nečeká na odpověď, vezme si z barelu zrnko kávy a začne ho chroupat)
Vy si dáváte samotná zrnka?
Jen se zeptejte kolegů. Když chtějí pro někoho kávu, dají mi nejdřív „ochutnat kyblíček“ a já poznám, jestli káva z té napražené várky bude opravdu stát za to. Přece si nenaváží něco, co nevědí, jaké bude. (Milka jako důkaz vtáhne kolegy do hovoru, málem začnou plánovat další košt)
Dobře, připisuju si to se smajlíkem na seznam vašich pracovních aktivit.
Já mám jako provozní takovou zvláštní funkci, Hanka Potměšilová vždycky říká, že jsem na Mělníku a na Kokoříně její pravá ruka. Tady mám na starosti hlavně dárkové balíčky, pro představu jich jen pro ČEZ letos bylo 2 780. Novou várku zajišťuju téměř celý rok, tedy od konce ledna. Máme okruh ověřených dodavatelů, ale i tak sleduju třeba regionální potraviny nebo oceněné firmy a sociální podniky a snažím se, aby případná spolupráce dávala smysl oběma stranám. Některým firmám vybírám všechno, jiné mi dají vědět, co chtějí jako hlavní dárek, a zbytek doplním tak, aby to cenově vyšlo. A i když konkrétní počty vím už od května nebo taky až od září, ke konci roku to pak lítá, to kompletují úplně všichni.
Máte na starost taky dobrovolníky. Nevadí vám, že se tu střídají úplně cizí lidé a vidí vám až do kuchyně?
Vůbec ne. Většinou jsou s námi opakovaně, takže je bereme spíš jako milou návštěvu, ale vítáme i nováčky. Ukážeme jim to, co je zrovna potřeba dělat, nemusí znát nic dopředu. Nejčastěji spolu skládáme právě dárkové balíčky, to pak rozjedeme hotovou manufakturu.
Co když některá z firem bude chtít dárek na poslední chvíli?
I to se stává, pak je nejjednodušší doporučit do něj to, co bych dávala do balíčku pro ČEZ.
Necháte si s výběrem poradit?
Jasně, s nápadem může přijít každý, akorát před Vánoci už není na kdovíjakou kreativitu čas ani prostor. A jak vidíte, když je potřeba, dělám i jiné věci, vážím, expeduju, balím, pomáhám. Kolegové by vám asi řekli, že jsem tu ta nejhlučnější. Když chtějí klid, musí si mě někam posadit a umlčet. (Milka se i v poklusu usmívá)
To mají celkem bojovku, sedět jsem vás skoro neviděla.
Ale jo, někdy jo a mám se při tom na co koukat. Když se tady rozhlédnete, jsou tu na zdi palmy a delfíni. Mně totiž strašně nabíjí moře. Když ho vidím, hned mám lepší náladu. Pořád říkám, že to praotec Čech zapíchnul moc brzy, mohl přece dojít o kus dál.
Ještě že jste si díky manželově profesi moře, cestování i život v cizích zemích opravdu užila.
To ano, poznala jsem různé kultury a zvyky, narazila jsem na velké společenské rozdíly. Proto ráda říkám, že mě to naučilo přizpůsobit se různým podmínkám a případnou exotiku si patřičně užít. Ale ať už jste v Číně, v Nigérii nebo v Rusku, nakonec stejně zjistíte, že lidi trápí obdobné věci a obdobné věci je i těší. Mám štěstí, že mě bavilo to, co jsem právě dělala, třeba učit vlastní dcery češtinu a nakukovat do toho, jak to dělají jinde, nebo na konzulárce udělovat víza.
Cesta na Mělník
A jak jste se dostala až sem na Mělník ke kávě? Ten totiž v kontextu vašich dosavadních cest a zkušeností zní taky málem exoticky.
Sem jsem došla krásně. Když muž končil poslední štaci, tak se řeklo, že budeme žít na chalupě. Chtěla jsem mít na stěhování dost času a ten přesun si patřičně užít, proto jsem aktivně nic nesháněla a přihlásila se na úřad práce. Jenže tam zrovna hledali někoho na pozici poradce pro OZP. Šla jsem na pohovor z musu, problematikou téměř nepolíbená, a stejně mě přijali. Zůstala jsem čtyři roky, ale měla jsem bohužel hodně svázané ruce a prakticky jsem moc pomáhat nemohla. Nicméně v projektu Šance na restart jsem poznala několik skvělých lidí a ty jsem doporučila Hance, když se ke mně jednou objednala s tím, že plánuje rozjet provozovnu na Mělníku.
Aha, tak takhle to začalo.
Šla jsem se tehdy na prostory podívat a normálně jsem se rouhala, že je mi líto, že mi nic není, že bych to jinak brala hned. A vidíte, když jsem pak na úřadě končila, ozvala jsem se Hance a klaplo to, místo tu pro mě měla i tak.
A ještě jste si sem vyzobala ty správné kolegy.
To taky, ale jsem ráda, že i s děvčaty z úřadu práce máme perfektní vztah a že si pořád umíme doporučit lidi, projekt nebo třeba zajít společně na jídlo. (Stylově následuje místní rychlá debata na téma, kdo, kdy a přes koho na Mělník přišel, završená dokonale načasovaným obědem)
Milko, co vás baví mimo práci?
Takové ty úplně obyčejné věci.
To říkají všichni, a pak z nich vyleze, že volnočasově lítají na rogalu nebo něco podobného.
Tak to já ne, myslím, že se dost nalítám tady. (Milka se usmívá, ostatní ji výjimečně neslyší, tak nereagují) Takže zahrada, pečení, knihy, divadlo, ale někdy se pro něco nadchnu, loni jsem motala na pletacím mlýnku, dělám od všeho trochu. Zvíře zatím nemáme, když tedy nepočítám slepýše, myši a pavouky, co se vehementně snaží dostat ze zahrady do domečku. A jsem přísná babička.
Jak se to pozná?
Trvám na dodržování určitých pravidel, třeba že co je na talíři, to se sní. Malá na mě vykulí očka, jenže babi se nedá, pak se snaží slézt ze stoličky, ale babi vidí. Tak už nic nezkouší a všechno pěkně sní.
A dcery to berou?
No jasně. Mám tři vnoučátka od starší dcery, mladší se letos v létě teprve vdávala, ale doufám, že budou i od ní. Být babička mě moc baví, ale nemůžou přece rozmazlovat rodiče i babičky, kam bychom přišli.
Foto: archiv Emílie Erbanové
