Zanedlouho na adventním věnci rozsvítíme čtvrtou svíci a vánoční svátky nezadržitelně zaklepou na dveře. Pro každého z nás ale znamenají krapet něco jiného. Někteří je mají spojené s obdobím pohádek, dárků a dobrého jídla, kdy se setkávají s bližními. Jíní je neslaví vůbec nebo je mají pevně spjaté s křesťanskými tradicemi a narozením toho, který přinesl radostnou zvěst. Ať už je ale prožijete jakkoli, nic není dobře, nebo špatně. Užijte si je podle svých představ!
Já o vánočních svátcích pravidelně zapomínám na spěch a plynule navazuju na vnitřní adventní ztišení, a to navzdory všem zdravotním trablům. Vůbec neřeším, jestli upečeme jeden druh cukroví, nebo pět. Dobroty mojí mamky stejně nikdy nepřekonám… Když se do pečení přece jen pustíme, neřešíme perfektní výsledek, ale užíváme si společný předvánoční čas.
A nezůstává jen u pečení. Společně zdobíme byt a vyrážíme na nejrůznější akce. Letos nás tak čeká divadelní představení Noc pastýřů a prohlídka nové multimediální expozice v krovech kostela svatého Jakuba, která netradičním způsobem přibližuje myšlenky Vánoc.
Svátky tak máme naplněné ledačím. Od nových zážitků po léty ověřenou klasiku, mezi niž řadím i vánoční jedličku v květináči, kterou jsem letos pořídil v Nadaci Veronica. Je sice malinká a moc se na ni nevejde, ale o to je originálnější. Každopádně už teď se těším, až ji vytáhneme z balkonu, ověnčíme slaměnými ozdobami a na jaře vysadíme.
S touto jedličkou je zároveň spojen i náš zvyk darovat pečlivě probrané věci, které už neupotřebíme a můžou posloužit druhým. Právě v obchůdku Nadace Veronica jsem nechal jejich první část, zbytek půjde do dobročinného obchůdku pro dětský hospic Dům pro Jůlii a do spolku Vesna.
Kdy taky jindy pomáhat než právě teď… Vánoce dávno nejsou o honosných darech a myšlení jen na sebe, ale primárně o pomoci. Naštěstí to dochází spoustě lidí, díky čemuž jedou prosincové charitativní akce na plné obrátky.
Kromě všech uvedených zažitých tradic mám vánoční svátky spojené i s jejich hlubokým duchovním rozměrem. Takže i když miluju pestrobarevnou vánoční výzdobu, občas mám dojem, že se pod leskem trhů a nejrůznějších blyštivých atrakcí částečně vytrácí obyčejnost betlémských jesliček, které sice nebyly nijak okázalé, přesto stále reprezentují nejslavnější příběh všech dob.
Nepřekvapí tak, že rád navštěvuju výstavy betlémů, na kterých obdivuju zručnost tvůrců a celkovou atmosféru. Letos jsem si dokonce splnil dávný sen a konečně omrknul krásnou výstavu v Betlémské kapli v Praze a vůbec poprvé jsem se svou manželkou vymodeloval i náš vlastní keramický betlém, který bude mít své čestné místo pod jedličkou.
Kromě výše zmíněného se také účastním adventních bohoslužeb, během nichž zaznívají nejen nádherné písně, ale i modlitby za mír a pokoj v této neklidné době. Je totiž zjevné, že pro mnoho lidí to budou náročné svátky. Ať už kvůli rozšiřujícím se válečným konfliktům, těžkým nemocem, finanční tísni, smutku, samotě…
Když na současnou potemnělou dobu myslím, vybavuje se mi kniha o smyslu Velikonoc od Timothyho Kellera. Říkáte si, proč sem tahám Velikonoce? Odpověď je nasnadě, název knihy zní Naděje navzdory, což mi přijde k aktuální situaci více než přiléhavé.
Často totiž doufáme navzdory vší beznaději a toužíme po paprsku světla, které by proniklo temnotou, jež nás obklopuje. A právě Vánoce mohou být zdrojem nejen velké naděje, lásky a pokoje, ale i světla v těžkém životním období.
Ostatně i my můžeme být důležitým světlem naděje, předávat jiným klid v duši a podílet se na tvorbě jejich pokoje. Mnohdy k tomu stačí „pouhý“ úsměv, podpora druhých v náročném období, pozorné naslouchání nebo tichá přítomnost.
Nechť vás provází světlo (nejen) o Vánocích.
Fota: Sebastián Lukas Kyčerka
