V inspirativním prostředí brněnského Divadla BARKA jsem si povídal s jeho ředitelkou Zdeňkou Vlachovskou. V rozhovoru jsme probrali náročné začátky divadla, jeho specifika, důvody osamostatnění od Ligy vozíčkářů a mnoho dalšího. Samozřejmě nechyběl ani vhled do jednotlivých souborů handicapovaných umělců, kterým toto divadlo poskytuje bezpečné zázemí. Dotkli jsme se také osobnějších témat, která s divadlem rovněž úzce souvisela.
Co se vám vybaví jako první, kdy se řekne Divadlo BARKA?
Splněný sen.
Můžete to rozvést?
Určitě. Během založení divadla v roce 1994, tehdy ještě pod Ligou vozíčkářů, jsem totiž narazila na nejrůznější externí i interní překážky. Jedna z těch externích přišla například od města Brna, od něhož jsme jako začínající projekt nezískali podporu. Ale tento přístup se za 30 let úplně otočil. Teď nám vytváří nesmírně bezpečné prostředí a jsme zařazeni mezi páteřní sdílené nezávislé prostory, které město dlouhodobě podporuje.
A tehdejší interní překážky?
Zradilo nás vnitřní prostředí. Jednou z motivací založení BARKY bylo totiž i mé kamarádství s náctiletými vozíčkáři na Kociánce. Ti si často stýskali, že by rádi někam vyrazili, ale nikam se nedostanou. Ale když se divadlo založilo, tak tam skoro rok nevyjelo kolo. Do divadla sice vyrazili, ale cestou zakotvili ve vinárně U Rudolfa a k nám už nedojeli. Ale nakonec zestárli, přestaly je bavit restaurace a začali sem chodit nejen jako diváci, ale divadlo spolutvořili. Mezitím se zde objevily skvělé soubory, které dělají špičkové divadlo, hudbu a tanec. Ze všech těchto důvodů se mi Divadlem BARKA splnil sen.
Zastavím se ještě u samotného názvu divadla, proč zrovna Divadlo BARKA?
Za tím stojí delší příběh. Když je vám dvacet a víc, tak chcete spoustu věcí změnit. Já si naplánovala objet republiku, najít bezbariérová kulturní zařízení a vzít tam partu aktivních vozíčkářů. Prostě spolu vyrazit, udělat poznávačku města, večer zajít za kulturou a pak se vrátit do Brna. Tehdy naprostá hloupost!
Z jakého důvodu?
Vyhovujících objektů bylo minimum, jelikož kulturáky měly obrovitánská schodiště. Zároveň to nebylo v našich finančních možnostech. Prostě bláznivý nápad, kterému jsme tehdy říkali Bezbariérová kulturní agentura. Při vymýšlení samotného názvu divadla jsem si s tímto původním označením ještě hrála, ale bylo to strašně dlouhý. Zároveň jsem si přála, aby to byl název o lichém počtu písmen bez háčků a čárek, což je ideální nejen pro mezinárodní projekty, ale i z hlediska grafické podoby. Nejdřív to proto byla BEZBARKA, ale pak mi z toho najednou cinkla BARKA. Tento název vychází rovněž z loutky Lakomé Barky z Werichova Fimfára, čímž získal jedinečnou divadelní souvislost. Z těchto důvodů jsme také dost citliví na správné psaní názvu našeho divadla. Divadlo BARKA má vždy velké D, protože je to název, a BARKA je velkými písmeny, jelikož je zkratkou. Hodně lidí si sice myslí, že se mi jen uklikl CapsLock, ale není tomu tak. Vše má svou bohatou historii.
Když jsme u historie. Zmínila jste, že BARKA byla založena pod Ligou vozíčkářů. Od ledna 2024 jste se však osamotnili a stojíte na vlastních nohou. Co k tomu vedlo?
Když jsem BARKU zakládala, Ligu vozíčkářů tvořilo zhruba pět lidí. Brávali děti z Kociánky a chodili s nimi na výlet. Případně se věnovali hipoterapii a založili posilovnu. Byly to hlavně volnočasové záležitosti a BARKA do všeho krásně zapadala. Ale během let se mnohé změnilo. Z malé organizace se stal velký profesionální poskytovatel sociálních služeb a jako takový si musel vybrat specifickou cílovou skupinu. V BARCE se však pracuje se všemi handicapy a naše agenda tam byla víceméně navíc. Proto jsme si řekli, že se osamostatníme. Není to úplná roztržka, ale přišel čas, aby dospělé dítě začalo bydlet samo.
I přes jedinečnost divadla a jeho dlouholetou spojitost s Ligou vozíčkářů nejste tak známí. Čím si to vysvětlujete?
To, že o nás lidé ještě nevědí, je spojeno s tím, jak je divadlo vnímané. Obecně je v divadlech jeden stálý soubor, ale u nás tomu tak není. Divadlo BARKA je prostorem, kde funguje hned několik malých souborů, čímž se nedá dosáhnout tak plošné propagace jako u stálého souboru.
A jak byste vaše divadlo pro neznalé v krátkosti představila?
Divadlo BARKA je otevřeným kulturním prostorem bez bariér, kde se potkávají lidi s handicapem i bez. Jde o svobodné a motivující prostředí s velkým jevištěm, kam se dá dostat bez schodů. Naše integrované soubory mají v divadle bezpečný domov. Zároveň zde důležitou roli mají také představení základních uměleckých škol, středních škol a univerzit.
Můžete nám ve stručnosti přiblížit jednotlivé soubory?
Určitě. Mám velkou radost, že nabízíme pestrou integrovanou tvorbu.
Zrovna dnes hraje Divadelní spolek OUKEJ, který vznikl okolo party znakových tlumočníků. Z velké části jsou to absolventi ateliéru Divadlo a výchova pro neslyšící na Divadelní fakultě JAMU. Hrají zde například nádherné představení Hrdinky?!, kde vystupuje slyšící a neslyšící herečka.
Dále zde uvidíte Divadlo ALDENTE, což jsou herci s Downovým syndromem a profesionální herci. V tomto jedinečném dialogu se jim daří vytvářet skvělé inscenace se svébytnou divadelní poetikou. Nastudovali krásná představení Antigona // Sofokles a Nevěsty na motivy K. J. Erbena.
Další je Divadélko FORTEL, ve kterém hrají vidící a nevidící herci. Jejich výsostným žánrem jsou komedie, jež často obohacují o humor vycházející ze života nevidomých. Z poslední doby bych ráda zmínila jejich představení Jak si Krakonoš a Trautenberk měnili hospodářství, které se hodně povedlo.
Důležitou součástí divadla je také Spolek ORBITA, který se zaměřuje na současný scénický tanec a v němž jsou zapojeni profesionální tanečníci, tanečníci s handicapem a tanečníci, kterým je 70 a víc let. Všichni jsou úžasní!
Na konec jsem si nechala srdeční záležitost, kterou je Divadlo Járy Pokojského. Samotný název připomíná Divadlo Járy Cimrmana, což není náhoda. Ale od Cimrmanů se posunuli k muzikálu Limonádový Joe a nacvičili skvělou Baladu pro banditu, na kterou přišel i její autor Milan Uhde. S výsledkem byl moc spokojený, to nás moc těší. V nedávné době nastudovali také Kurz negativního myšlení, což je hodně drsná severská hra.
Tři z vašich souborů se také nedávno spojily a vytvořily divadelní unikát.
Je to tak. Spojily se soubory Divadlo Járy Pokojského, Divadélko FORTEL a Divadelní spolek OUKEJ a daly vzniknout inscenaci Zločin v šantánu. Byli jsme tak vůbec první, kdo ji hrál jako divadlo. Scénář vycházel z knížky Josefa Škvoreckého i z filmového scénáře. Během představení má každá z postav vlastního tlumočníka, přičemž mužské role tlumočí dámy a ženské zase páni.
Váš široký záběr zpestřuje také netradiční divadelní představení pro předškolní děti.
Ano. Naší specialitkou jsou divadelní představení pro prvochodiče, což jsou pohádky pro dvouleté děti, které se do divadla dostávají vůbec poprvé. Jejich dospělý doprovod tak zjistí, jestli divadelní představení zvládnou.
Jak jste okrajově zmínila, Divadlo BARKA není jen o integrovaných souborech.
Ano, integrovaná představení a jejich tvorba je důvodem, proč BARKA existuje, ale jsou tu i další aktivity, které by neměly zapadnout. V BARCE můžete zhlédnout baletní vystoupení v anglickém jazyce a v březnu nás čeká velký maraton anglických divadel, který dělá Biskupské gymnázium. V dubnu se zase můžete těšit na maraton univerzit ze střední Evropy, kde se učí německý jazyk. Nesmím opomenout ani sérii cestovatelských přednášek s promítáním, ty u nás probíhají do začátku března.
Jak byste popsala ohlasy diváků na vaši tvorbu?
Pokud jsou to naši fanoušci, kteří chodí opakovaně, tak jsou moc spokojení a těší se na další představení. Pak je tady druhá skupina lidí, kteří nás neznají a jdou k nám poprvé. V tomhle případě ráda zmiňuji příklad jedné dámy, k níž chodím do kavárny. Návštěvu mi chtěla oplatit, tak přišla i se svým manželem. Hned druhý den mi říkala, jak byli nadšení. Šli do divadla s tím, že dají dvě stovky, aby udělali dobro, ale báječně se bavili. A to je přesně vzorek diváka, s nímž se často setkáváme. Přijdou k nám jako doprovod a jsou překvapení, jak moc se jim to líbilo.
A když to vezmu z druhé strany, jak byste popsala ohlasy z řad vystupujících?
Nejlépe vám odpoví video na našich webových stránkách, které vzniklo během covidu. Tehdy jsme naše soubory požádali, aby nám na něm řekly, co pro ně BARKA znamená. Výsledkem byly osobní výpovědi, my je nijak nemoderovali. Vyšlo z nich, že se u nás cítí doma, což vnímám jako naplnění mé osobní mise. Zároveň jsem si tím naplno uvědomila, že pro naše umělce nejsme jen kroužkem na odpoledne, ale jejich niternou součástí. Musím přiznat, že když jsem video viděla poprvé, dojetím jsem ho obulela.
Není divu, je silné a všeříkající. Je možné, že motivuje i naše čtenáře k podpoře vašeho divadla. Jaký způsob pomoci preferujete?
Pokud jsou z Brna, tak nás nejvíc podpoří tím, že přijdou na naše představení. Z toho mám největší radost. Zároveň nás moc potěší, když se přidají mezi naše dobrovolníky. Pomáhat mohou například v šatně nebo na pokladně. Samozřejmě vítáme i finanční pomoc. Ostatně všechny informace o podpoře divadla dohledáte také na našich webových stránkách.
Na závěr zabrouzdám do osobnější roviny. Na začátku rozhovoru jsem se zeptal, co se vám vybaví jako první, když se řekne Divadlo BARKA. Teď se zeptám krapet jinak. Co se vám vybaví jako první, když se řekne ředitelka Divadla BARKA?
Rozhodnutí na celý život. Třicet let je většina aktivního pracovního života a na některé věci se vyplatilo počkat, což se potvrdilo i na koncertě, který pro nás poskládala Základní umělecká škola Vítězslavy Kaprálové. Tamější paní ředitelka oslovila učitele a žáky s tím, jestli by chtěli dát BARCE k třicátým narozeninám hudební, taneční nebo divadelní dárek. K naší radosti se přihlásilo hodně pedagogů, kteří u nás z velké části vystupovali jako děti. A teď už učí děti, které u nás rovněž vystupují. Generace se nám tak krásně otočila, ale chtělo to čas.
Doslechl jsem se, že své bohaté zkušenosti postupně předáváte šikovné nástupkyni.
Ano, je jí Aneta Vidurová. Vystudovala žurnalistiku a vzala si úžasného principála na vozíku Míšu Viduru, který vede Divadlo Járy Pokojského. BARKA je velká srdeční záležitost, takže se nedá předat za měsíc. Aneta se nyní věnuje hlavně marketingu a příměstským integrovaným divadelním táborům a postupně se zapojuje do všech vybudovaných komunikací.
A poslední, bonusová otázka. Co byste vzkázala začínajícím handicapovaným umělcům?
Ať nemají nereálná očekávání. Vždy je nutné vyhodnotit své možnosti a připravit se na to, že jde o závazek. Je třeba přijít na zkoušku, i když se člověku nechce. A druhá věc, která by měla zaznít, ať se nebojí navázat komunikaci se soubory, které jim vyhovují. Když to shrnu, vzkaz zní jednoduše: Věnujte svému snu čas, vše důkladně zvažte, rozhodněte se a něco pro to udělejte.
Foto: Marek Olbrzymek, openkousebrno.cz, galerie Divadla BARKA
