Letos mě první máj zastihne připravenou – zaláskovanou. Pusa pod rozkvetlým stromem by měla klapnout. Je to úleva být v páru – nejen kvůli tradici. Znenadání zažívám méně úzkostí i melancholie. Mohu si také dovolit víc odpočívat, protože mám zástup.
Jako tuhle v neděli, když jsem si mohla zdřímnout. Můj rytíř zatím pekl muffiny na plánované rodinné setkání. Malinové s čokoládou. Ano, láska prochází žaludkem – a tady to platilo dvojnásob.
Změnu vnímá i moje fenka. Dělá doslova psí kusy, aby si nového pána omotala kolem packy. Umí si vydobýt své místo na slunci – u lednice. Občas tam demonstrativně leží, aby tak vyjádřila svůj velký apetit.
Novému pánovi se imunita vůči loudění teprve buduje, takže jsem občas za zlého poldu, když ukončuji hodování našeho čtyřnohého Otesánka. Ale jsou to milé starosti. Jen nechci vidět ta čísla na váze – její ani moje.
Dokonce jsme se už rozrostli o nového člena – oleandra Otu. Dostali jsme ho darem a takovému koni se přece na zuby nehledí, i když je prudce jedovatý.
Původní místo vedle kuchyně jsme – v zájmu vlastního bezpečí – vyměnili za balkon. Ota tak získal krásný výhled ze sedmého patra a imituje nám exotiku v jinak panelákové šedi.
I zamilované jaro přináší své výzvy – třeba parkování v garáži. Už do vrat se sotva vejdu, zrcátka těsně lížou stěny vjezdu.
Uvnitř pak parkuji couváním – cílem je minout dva sloupy a nenabrat žádné jiné auto. Připadám si jako Copperfield, který se snaží vecpat na místo pro čtyřkolku.
Naposledy se mi pořád nedařilo zaujmout ten správný úhel vjezdu a cítila jsem, jak ve mně narůstá stres. Nakonec jsem to skřípla o zeď. Přemohl mě vztek.
Nejvíc sama na sebe – že se neumím zastavit, vydýchat a najít řešení. Mohla jsem přece zaparkovat venku.
Část frustrace nenápadně sklouzla ke vzteku na druhého. Že mě nezastavil on – můj šampion!
Na zchlazení těla (i emocí) ve mně zmizí několik zmrzlin. A znovu si říkám, že nechci vidět čísla na váze.
Po chvíli oddechu vidím situaci novýma očima. Nestalo se přece nic hrozného – odnesl to jen plech auta. To se stává.
Už zase vidím, jak je hezké mít doma šampiona. Můžu ho nejen políbit, ale také se na něj (občas) zlobit.
I to je láska.
Foto: autorka
