Tahám ze všech sil, ale zavřít fakt nejdou. Mým směrem se ani nehnou, a než najdu grif, bude po všem. To si nemůžu dovolit, mám to tak tak, chápete.
Kouknu doleva, doprava (nevím proč, asi podle detektivek) a aspoň přivřu. Pak zkouším položit nohy dostatečně pohodlně a nemít je ani v umyvadle, ani na toaleťáku. Říkejte mi sardinka. Až vsedě zjišťuju, že dveře se nejen nezavírají, ale dokonce se samovolně otevírají. Pomaloučku, polehoučku, vytrvale. Snažím se to ignorovat a dokončit misi, jenže svěrače bez soukromí drží a nepustí.
Na rozdíl od dveří, jestli nezrychlím, budou už skoro dokořán.
No co. V restauraci je pár lidí, z toho asi tři paní. Pravděpodobnost, že si zrovna teď budou chtít odskočit, je přece téměř nulová… Aha, proto je najednou jedna z nich pár metrů ode mě. A společnost taky vůbec nečekala.
Být to ve filmu, asi bych vyjekla.
Přiběhl by majitel, dotyčnou by vyprovodil a mě laskavě zavřel. Pak by záleželo na žánru. Buď by mi už nikdy neotevřel (krimi), nebo mě se vzpomínkou na krásná kolena otlačená od sanity pozval na rande (Steelová), za humna (cestopis), případně zpátky do kuchyně (pořad o vaření).
Být to ve filmu, měla bych vtipnou repliku („tahle země není pro dvě starý“), siluetu, kterou zvládnu odprezentovat i v podřepu, nebo aspoň dost vzduchu na okysličení mozku a normální reakci.
Jenže tohle není film, proto žena mezi futrama vcelku pobaveně stojí, mlčí a kouká. Sice nepostupuje, ale ani necouvá.
A dál? Hádejte.
No jasně. Ticho neunesu a hlesnu: „Promiňte, hned to bude.“
Takže ona mi ruší kruhy, ale omluvila jsem se já!
Ty kurzy asertivity na mě absolutně nefungujou. Asi jsem málo vyčůraná…
Foto: Pixabay
