Zpočátku to vypadalo nevinně a banálně – nastydla jsem. Logické, když si léto vzalo dovolenou a odplulo někam za hory. Tělo nebylo na chlad, studený vítr a tajfuny připravené, a tak začalo stávkovat. Zachumlala jsem se do deky a přizvala partnera a fenku, aby odpočinek nebyl tak osamělý. Ochotně se přidali. Koneckonců byla neděle – čas odpočinku. Křesťané trvají na tom, aby člověk, stejně jako Bůh, sedmý den odpočíval. Posílena tímto požehnáním shora jsem si nedělní povalování dovolila.
Jenže v pondělí ráno zjišťuji, že odpočinek nepomohl. Tělo leží rozbité – stejně, možná víc. Místo zmrzliny toužím po čaji, heřmánkovém s medem. Piju ho po litrech. Už teď cítím, že tohle nebude jen o rýmě – psychika je přetažená.
Myšlenky startují koncert. „Zase budeš nemocná.“ „Přetáhla ses.“ „Práce a domácnost budou stát.“ „Nevymýšlíš si to náhodou?“ Nechtěný festival v mé hlavě se rozjíždí – bubny, hlasité refrény, světla. A já ležím uprostřed toho hluku.
A cítím se dotčená. Proč nevydržím ve formě déle než čtrnáct dní? Copak nedodržuji všechna „přikázání“? Chodím poctivě na terapii, držím životosprávu. A přesto se to vrací. Hledám viníka. A jsem protivná na druhé – ale nejvíc na sebe. Úzkosti sílí a na pódium už vychází zazpívat moje stará známá performerka – depka.
Naštěstí to není moje první epizoda, znám ty koncerty nazpaměť. Vím, že nemůžu věřit tomu, čím mě hlava aktuálně zásobuje. Teď je čas být k sobě vlídná. Připomínám si, že je to jen fáze, která stejně jako mizerné letní počasí pomine.
A tak zkouším drobné záchranné triky. Zvedám telefon a volám kamarádce – pár vět podpory od ní dokáže ztišit půl orchestru. Partner mi přinese čaj a řekne, že to bude dobré. Fenka štěkne to samé. Na balkonu přivoním k oleandru Otovi, zatímco vedle se v truhlíku ladně kýve nový přírůstek – kvetoucí tráva. Záblesk štěstí je tu. Odlupuji uschlé lístečky a s nimi chmurné myšlenky. Do vody si rozmíchám hořčík a poslouchám jeho jemné šumění při rozpouštění – spolu s ním utichají a rozpouštějí se úzkosti.
Člověk s duševním onemocněním si časem vytvoří záchrannou síť. A když přijde pád, zachytí ho dřív a zhoupne zpátky.
Po pár dnech se probudím a cítím se vyrovnaně. Nervová soustava prošla restartem a znovu propojila všechny potřebné okruhy. Hurá! I tělo s psychikou souhlasí – nachlazení téměř odešlo a mám chuť vstát. Zdá se to jako drobnost, ale kdo to zažil, ten ví své.
Příští festival bude podle mého – pohodový a venku mezi lidmi. A snad i pod sluncem, které se z té své dovolené konečně vrátilo. Jen se nepřetáhnout – víme, jak to končí. Naštěstí pády už nebývají tak těžké jako dřív.
Foto: vytvořeno AI
