Když občas zaměřím pozornost na svět sociálních sítí, nabývám dojmu, že lidé na nich stále řeší jedno a totéž: rozdílné hodnoty. Často se to také nazývá „rozdílné názory“, ale právě v nich se zrcadlí naše hodnotové orientace: ať jsou to peníze, domácí mazlíčci, včerejší večeře… až po politické preference. Zkrátka sdílíme s ostatními, co má pro nás nějakou hodnotu, a tudíž nám stojí za to, aby o tom věděli další uživatelé sociálních sítí. A tak se v dnešních 4fantaziích přidám s úvahou o různých hodnotách zamyšlením nad třemi protiklady. Pokusím se osvětlit sítě světa k tématům, která se v nich intenzivně řeší.
Hodnota první: svoboda versus zodpovědnost
Co se řeší snad nejčastěji, jsou limity naší svobody. Co si (svobodně) můžu myslet a co můžu (svobodně) sdílet? Nakolik jsem svobodný v tom, co si myslím a vyjadřuji, tedy sdílím? Kdysi filozof René Descartes ztotožnil naši mysl s naší existencí: Myslím, tedy jsem! Ponechám stranou, nakolik se v tom zmýlil, ale zdá se mi, jako by dnes lidé přestali existovat, kdyby se odpojili z online sítí. Co by se stalo, kdybych se odpojil a přestal cokoliv sdílet? Ne, nepřestal bych existovat, ale zůstal bych jen se svými fantaziemi – myšlenkami, představami. Ty jsou pro mě svět, ve kterém můžu cokoliv. A když se úplně vzdám kontroly svých myšlenek a představ, třeba ve snech, můžu dokonce i létat. Zdá se, že moje mysl je zcela svobodná v tom, co mi nabízí v představách. Jenže zkusme si tu představu o létání vyjádřit třeba tak, že se postavíme na okraj mostu a zvoláme: Teď skočím a poletím! Pokud si toho někdo všimne, dovedete si jistě představit, jak by to dopadlo: při troše štěstí ten úlet skončí na oddělení psychiatrické nemocnice. Tak jen pozor na svobodné vyjadřování čehokoliv komukoliv, každé mé vyjádření má nějaký dopad. To znamená, že když něco vyjádřím a nasdílím, okolní síť se tím rozvlní, vlna se někde odrazí a vrátí se umocněná silou té sítě! Co z toho vyplývá? V podstatě je to jednoduché: jak se do sítě volá, tak se ze sítě ozývá. Jen s mnohem větší intenzitou. To je důvod, proč se snažím být s tím vyjadřováním opatrnější. Myslím si cokoliv, ale vyjadřuji se raději jen s ohledem na moc sítě. S ohledem k tomu, co se může vrátit jako ozvěna, dopad nebo důsledek. Řekl bych k tomu na závěr toto: Nebojím se myslet si cokoliv, ale vyjadřuji se obezřetně (zodpovědně) a s citem, protože se tím chráním před ozvěnami sítě. K tomu mi pomáhá fikce.
Hodnota druhá: realita versus fikce
Pokud soudím, že myslet si mohu ve svých představách cokoliv, kde leží hranice a rozlišení mezi realitou a fikcí? To se také řeší stále dokola: přeme se o tom, co je skutečné a co je „jenom“ výmysl v naší hlavě. Co je pro lidi prostředkem pro rozlišení fikce od skutečnosti? Je to pravda. Tedy to, co naše představy přibližuje ke skutečnosti. Opravdu nám jde o pravdu. Je to zásadní, protože „nemít“ pravdu znamená být mimo realitu. Pravda je tak prostředníkem a spojovníkem našeho vnitřního vnímání a vnější realitou. K čemu je dobrá fikce (představivost)? Slouží především ke svobodné kombinaci, to znamená rozebírání a skládání obrazů světa. Má to jednu velkou výhodu, kterou je především rychlost. Tím, že jsou naše mysli svobodné, můžeme rychle skutečnost proměňovat a testovat. Ale jen v našich představách! Zhmotnění, tzn. realizace našich představ, vyžaduje čas. Je to pozoruhodné, protože právě něco tak abstraktního jako čas zřejmě vedlo ke vzniku známého vesmíru – teprve od „Velkého třesku“ si totiž můžeme představit nějaké „před“ a „po“. Takže díky času, což je vlastně jen interval mezi teď a poté, se mohou naše představy realizovat. Dnešní realita, to jsou naše zhmotnělé minulé představy. A také minulá přání a sny o lepší budoucnosti! Lidé se liší v přáních, jaká by skutečnost měla být, a to je v pořádku. Ale zároveň nás to rozděluje: naše přání nové skutečnosti se stále potkávají, nebo střetávají s přáními druhých. Má to význam proto, že tím můžeme „testovat“ kvalitu a uskutečnitelnost našich přání. Vyplývá z toho, že cestou je dialog: sdílení, otázky, reakce – takto se „zkouší“, co bude, či nebude skutečné. Jsou tu ale ještě další veličiny, které rozhodují o tom, jaká bude skutečnost. Jak se říká, čas jsou peníze a peníze, to je energie. Čili: představa + čas + energie = zhmotnění skutečnosti.
Hodnota třetí: různost versus stejnost
Skutečnost je pro nás vnější, je nám dána. Do nějakého světa se rodíme a nějaký za sebou zanecháme. To znamená, že skutečnost je pro všechny totožná. Ale lišíme se v představách o tom, jaká vlastně je. Ztotožnit se se skutečností znamená sblížit naše představy s ní samou. Ve chvíli, kdy se nám to podaří, vznikne jakýsi „AHA efekt“. Aha, takže takhle to je! Mít pravdu o skutečnosti, to není nic jiného než schopnost se s ní ztotožnit. Zatímco rozdílnost vytváří hranice – meze, limity – mezi námi a jí. Všichni jsme stejní jen natolik, nakolik se chceme přiblížit k někomu druhému, byť je jím třeba skutečnost sama. Rozdílní jsme natolik, nakolik vnímáme potřebu vzdálenosti od druhého či od skutečnosti. Stejní jsme ve schopnosti vytváření (konstruování) obecného rámce, ale lišíme se jeho konkrétním ztvárněním (naplněním). Pro příklad: každé tělo má různou konkrétní podobu, tvar, ale všichni mají tu možnost mít zcela konkrétní, určitou podobu. To, jakou podobu zaujímáme vůči druhým, nás činí jedinečnými. Řečeno jednoduše – všichni jsme stejní v možnosti odlišovat se. Takže naše rozdílnost, to je jen míra toho, nakolik se chceme, či nechceme ztotožnit s druhými. A pokud jste dočetli až sem, znamená to, že máte se mnou velkou trpělivost. Teď jste totiž věnovali svůj čas a pozornost jenom mým fantaziím, čehož si opravdu vážím. Není to se mnou lehké. 😉
Foto: Pixabay
