Onkologie lidsky, očima vrchní sestry
Co dnes znamená onkologická diagnóza? Proč léčba nemusí vypadat jako ve filmech, kdy rodina skutečně pomáhá, a v čem mohou být alternativní přístupy rizikové? Monika Vondrová mluvila v kavárně Revenium o léčbě rakoviny s nadhledem a zkušeností vrchní sestry Onkologické kliniky VFN v Praze. Řeč přišla i na onkojógu, humor na oddělení a na to, co má na mysli, když říká: „Nekrm raka“.
Rakovina patří mezi slova, která si nechceme pustit moc blízko k tělu. Právě to mi běželo hlavou na besedě v kavárně, která bývá jindy mnohem zaplněnější. Jenže když si člověk uvědomí neúprosnou statistiku, že každý třetí Čech během života onemocní rakovinou, přestává to být vzdálený problém někoho jiného. A stojí za to poslouchat.
Besedou provedla Hana Potměšilová, předsedkyně Revenia, a hostku Moniku Vondrovou uvedla otázkou: „Jaké to je být vrchní sestrou na onkologii?“ Práce na onkologii je podle Vondrové náročná, někdy smutná, jindy překvapivě veselá – ale především naplňující a smysluplná. „Proto ji dělám a asi už ji neopustím. Je to pro mě srdeční záležitost,“ říká.
Za osm let působení na onkologii vidí velký posun v léčbě. Některé diagnózy, které dřív působily definitivně, dnes takové být nemusí. Léčba je modernější a individuálnější a pacienti mají více možností než dřív. Přesto první setkání s diagnózou zůstává pro pacienta šokem.
„Pacientovi povíme diagnózu i to, co ho čeká, ale nevíme přesně, jaké to pro něj je,“ říká Vondrová s respektem. „I když spousta sestřiček jsou bývalé onkologické pacientky nebo mají onkologické pacienty v rodině, pořád je to zkušenost toho konkrétního člověka.“
Když se k šoku přidá představa rakoviny, kterou máme v hlavě z filmů, může to být na jednoho trochu moc. Chemoterapie se nám spojuje se zvracením, kolapsem a úplným vyřazením ze života. Vondrová upřesňuje, že realita v současné době bývá často odlišná. Léčba i podpůrné léky se posunuly a péče je snesitelnější a šetrnější, než bývala.
Jak pacienti na léčbu reagují? „Je to hodně individuální. Jeden pacient nic nepociťuje, chodí do práce a běhá půlmaraton. Jiný pacient ale po léčbě několik dní nevstane z postele. Hodně záleží na konkrétní diagnóze, fázi nemoci, typu léčby, psychice i na tom, jestli má za sebou operaci.“
Nemoc prověří i vztahy
Léčebný proces se neodehrává jen v nemocnici. Pokračuje i doma – a tam se ukazuje, jakou oporu člověk opravdu má. Rodina je důležitá, ale nemusí být automaticky pomocí, jak připomíná vrchní sestra. „Není podpora, když po léčbě přijdete domů, a čeká se, že uvaříte večeři, postaráte se o děti, uklidíte a v jedenáct večer padnete vyčerpáním.“ Dalo by se říct, že nemoc neprověřuje jen tělo, ale i vztahy. Někdy partnery a rodinu semkne. Jindy ukáže trhliny, které byly už přítomné, jen se o nich nemluvilo.
Onkologická péče dnes není pouze kapačka a výsledky z laboratoře. Podle Vondrové pacient často potřebuje také psychologa, nutričního poradce a především fyzioterapeuta. Zvlášť po operacích a ozařování může být rehabilitace zásadní. Mění se totiž tělo; jizvy, svaly i vazivo. Když se s fyzioterapií nezačne včas, mohou si lidé nést následky doživotně.
Do podpůrné péče může patřit i cvičení, ale ne ve smyslu výkonu nebo snahy dostat se co nejrychleji zpátky do formy. Monika Vondrová se věnuje onkojóze, která podle ní vyžaduje hlavně pokoru, cit a respekt k tomu, čím si člověk prošel. „Je to práce s člověkem, který může mít fyzická omezení, psychické potíže nebo změněný pohled na vlastní tělo, často například po ablaci prsu.“ Cvičení nepůsobí jen na tělo, ale také na psychiku. Léčivé bývá i setkávání s lidmi, kteří procházejí podobnou zkušeností.
Do onkojógy mohou přijít rovněž muži, zatím jich ale chodí málo. Podle Vondrové to souvisí i s tím, že muži k nemoci přistupují jinak. Méně se svěřují, víc to dusí v sobě a nemoc vnímají jako selhání. Právě jemné zpomalení by jim přitom mohlo pomoci.
Na onkologii kromě náročných chvil bývá prý také veselo. Někdy dokonce tak, že si vrchní sestra říká, jestli už to není moc nahlas. Popisuje stacionář, kde hraje klidná hudba, voní esence z difuzérů a pacienti leží v křeslech s vatovými polštářky na očích. „Ptám se jich, co se tady děje? A oni říkají: my jsme v lázních. Směju se, protože to tam chvílemi opravdu jako v lázních vypadá – jen místo vitaminů dostávají pacienti léčbu.“
Alternativa s rozumem
Vedle medicínské léčby existuje i oblast, kde je podle Vondrové potřeba opatrnost: alternativní léčba. Pokud už medicína nemá co nabídnout, chápe, že se člověk chytá všeho, co by mu mohlo pomoci. Pokud ale léčba existuje, alternativa by měla být nejvýš doplněk a po poradě s lékařem.
Za nejnebezpečnější považuje Vondrová situace, kdy někdo pacientovi radí přerušit léčbu a slibuje zázračné uzdravení, aniž by za následky nesl odpovědnost. „Děsí mě, jak někteří léčitelé slibují, že hladovění nebo vysoké dávky vitaminu C porazí rakovinu. Kdyby to bylo takhle jednoduché, tak to děláme.“ Falešná naděje a tlak na přerušení léčby může člověka připravit o čas, který v léčbě hraje zásadní roli.
Vondrová sdílí i vlastní obavu z nemoci – z toho, že by se ocitla sama v roli pacientky. Možná právě proto má pro své pacienty tolik pochopení — i pro chvíle, kdy nejsou klidní, trpěliví, kdy to s nimi není lehké. Sama s úsměvem dodává, že by na jejich místě byla určitě nesnesitelná.
Na závěr besedy připomněla vrchní sestra, abychom nevnímali tělo jako samozřejmost. „Berte tělo jako něco, co se dá zničit. Tak ho neničte, pečujte o něj, pečujte o svoji psychiku, svoji rodinu a buďte spokojení.“
S blízkými si to zjednodušila do motta: „Nekrm raka!“ Ne jako apel na dokonalý život ani jako obvinění nemocných. Spíš jako připomínku, že má smysl pečovat o sebe včas – trochu zpomalit, když je toho moc, chodit na preventivní prohlídky a mít pro sebe víc pochopení. Takové, jaké má Monika Vondrová pro své pacienty.
Foto: Michal Janků, Eva Havlíčková
