Nedávno na mě v jedné diskusi na sítích vyskočily fotky s a bez.
Doplňoval je hlubokomyslný příspěvek o odstraněném vizuálním smogu. Já nepoučená si ho doteď spojovala hlavně s křiklavými cedulemi a nápisy, přispěvatele přitom naprosto vážně rušilo chudák zábradlí. Konkrétně to z kovových trubek.
Nebylo posprejované, zničené, zrezivělé ani bláznivě barevné, prostě si stálo podél dlouhé strmé cesty a dráždilo estétovo vnímání divoké panenské přírody. Tedy té, ve které je mimo záběr na každém rohu stánek s občerstvením, charakteristická vůně smažáku a decibely lásky.
Heavy metal to schytal ve velkém. Údajně hyzdil krajinu (a já myslela, že turisti sledují horizont, ne věci u pasu), připomínal urbanistickou architekturu, od které se na tripu odpočívá (ideálně v kavárně), a hlavně byl naprosto zbytečný (protože je v něm většinově díra). Ten, kdo ho potřebuje, totiž nemá venku co dělat. Musí přece znát svoje možnosti, mít průvodce, případně přibalit pohorky, hůlky a nesmeky.
Uáááá! A mozek smí nechat doma? Protože tady by se evidentně někomu šiknul, nejlíp s náhlým výpadkem proudu.
Jenže hejno spřátelených výletníků se až na pár výjimek rozvášnilo a rozpoutalo debatu hodnou konce osmdesátek. V nich se ještě s aktivními staříky, rodiči s kočárky ani s lidmi s handicapem moc nepočítalo. A jestli jo, tak spíš v základní letové hladině – toleruju tě a vlastně mi skoro ani nevadíš, ale drž se dál, jasný?
Jasný, jenže ono není čeho.
Foto: Pixabay
