Rauty vymyslel někdo, kdo nemá rád jídlo. Jinak si jeho nástrahy nedovedu vysvětlit.
Jakmile se na recepci objeví kus žvance, okamžitě ho uzme někdo, kdo nestíhá a od rána nejedl. Co na tom, že je osm dvacet a demonstrativně strádající kolega by si jinak mohl koupit bufet i se svačinářkou. Tady jde o lov, o kořist, o prestiž. Pamětníci z tiskovek zamáčknou slzu za Holubí letku.
Čili o jídlo jde vždycky. Maminky to vědí, asistentky to vědí, uklízečky to vědí.
Pořadatelé rautů to vědí taky, ale nejednají podle toho. Jídlo totiž nepochopitelně zasunou za sloup, do bočního foyer nebo do předsálí a tváří se, že tam vlastně vůbec není. Logicky tím spustí kaskádu úskoků ve stylu „cestou ze záchodu se dám ostře vpravo a nenápadně zhltnu celou lososí rolku, abych ty kecy z pódia vůbec vydržel“. A jak běží čas, hlavní prezentační místnost se povážlivě plní tajnůstkáři, co přicházejí z boku s rozzářenýma očima a kravatami od majolky. Úměrně tomu klesá počet lidí s názorem a přibývají ti s tichým pomlaskáváním a přikyvováním.
Další obtíž je, že jídlo má vždycky pyramidální tvar. Jako jo, kdyby ho platil Bárta, ale jinak to neberu. Gastromágové jsou rázem schopní udělat z palačinky jehlan s vrstvami ovoce, smetany, marmelády a zmrzliny. Na výšku to má sedmnáct centimetrů, na šířku dva, klepe se to a navíc je v tom zapíchnuté logo z čokolády s ořechovým QR kódem. Ještě jsem neviděla nikoho, kdo by to dokázal sníst decentně, aniž by si příliš otvíral hubu a kloubil čelist. Pokusí-li se tomu vyhnout rozborkou jednotlivých vrstev, je za barbara stejně.
Zatímco stoly se prohýbají pod figurálními výřezy sendvičů a koláčů, o kousek dál leží kuličky hroznového vína. Bez šťopky, po jedné. Nebo plátky kiwi. Taky po jednom. V téhle fázi jsou dávno všichni něčím pokapaní nebo podrobení, takže proč si neumatlat ještě ruce a nehonit žertovně vidličkou ovoce po tácu. Nebo líp, světácky se dožadovat žlice. Dorazí to nádobí, které je titěrné a bez ubrousků, protože čistírna je mnohem víc eko. Já bych klidně každému přiznala jeho vlastní lavorek a bryndák, ale bohužel nám nelícujou k noťasům a mobilům a nemají USB porty.
A teď něco k pití. Máme tu tři pětilitrové džbány s vodou a sklenky velikosti menší šampusky. Tak to bude na dlouho. Najde-li se někdo, kdo se toho chopí, rázem nechtíc napájí celé oddělení, protože nikdy není ta správná chvíle, kdy džbán odložit. Dál je tu fosforeskující džus, termoska s horkou vodou, čaj s příchutí jetele a kávovar, co chce po každém třetím šálku odvápnit. Největší frajer je ten, kdo najde číšníka s vínem, a bude za boha, když mu tu flašku šlohne. Hlavně nenápadně.
Po čase jsou kelímky, skleničky a talířky na parapetech, na koberci a pod židlema. Strávníci totiž mají rádi věci v dosahu, ne diagonálně přes celou místnost na jediném odkládacím stolku. Vrátit se na místo bez úrazu už jde jenom skákáním na jedné noze. Jenže zevlovat v přesně vytyčených souřadnicích a nepřetejkat nikomu do kabelky nebo osobní zóny dost vyčerpá. Šiklo by se něčím posilnit, takže co tu ještě máme…
O jídlo jde vždycky. Maminky to vědí, a proto umějí nádherně protichůdně zavelet „zavři tu pusu a jez!“ Tak jo, lepší než se rádoby nenuceně družit a konverzovat.
Pokud ovšem nechcete tu poslední lososí rolku.
Foto: Pixabay
