Proč je setkání s psychoterapeutem stále pro tolik lidí až ta poslední možnost? Může za to stigma spojené s psychiatrií jako takovou? Možná děláme mentální zkratku psychoterapie rovná se psychiatrie. Co kdyby se mnou nebylo něco duševně v pořádku, že bych byl/a „blázen“? To je natolik děsivá představa, že radši budu zkoušet všechny jiné cesty, jen tu terapii ne.
Nebo je na vině nedostatek informací a chybějící zkušenost s někým, jako je psychoterapeut. Opakují se stereotypy „musím si na to přijít sám“ a „nechci, aby mi do toho nikdo kecal“. Co na tom, že psychoterapie je právě o tom, že si na „řešení“ přijdeme sami.
A co teprve tendence naší psychiky chránit nás před potenciálně nebezpečnými vlivy. Trefně to pojmenoval můj blízký člověk, který řekl, že má strach, co by se na terapii o sobě dozvěděl, a tak radši nepůjde.
Štve mě, že jsem neznala výhody psychoterapie dřív. Škoda, že mi v dospívání psychiatrička nevysvětlila její smysl a důležitost. Mohla jsem si ušetřit mnoho trápení.
Dnes je to hodina týdně, která patří mně. Mé duši. Možná to zní příliš vzletně a neprakticky. Ale je to tak. Nejde se rozdvojit a zjistit, jak by se mi vedlo bez terapie a na co všechno má vliv. Vím ale, jak se cítím bez ní. Mám absťák.
I když je vlastní prožitek nenahraditelný, zkusím vyjádřit, čím je psychoterapie pro mě.
1. Pocit bezpečí.
Ten je základním kamenem veškeré práce, i když je ho někdy míň a jindy víc. Pokud se vytratí úplně, je žádoucí o tom na terapii mluvit.
2. Katarze.
Vím, že mohu vypustit nahromaděné emoce a myšlenky. Nebudu ani souzena ani trestána. Pocit duševní očisty je k nezaplacení, stejně jako účet za terapii. Pojišťovna u nás hradí jen 7 psychoterapeutů na 100 tisíc obyvatel, přitom například v Nizozemsku jich mají placených 150!
3. Nový vhled a impulz.
Někdy se mi stává, že si v průběhu terapie sama dojdu k řešení a odpovědím a je mi jasné, že jinde bych takového vhledu nedosáhla. Určitě k tomu přispívají dobře položené otázky psychoterapeuta, pravidelnost setkávání, ale i ticho, které, věřte nebo ne, má místo a smysl i v terapii slovem.
4. Vztahovost a nová zkušenost
Vztah s terapeutem je něco velmi specifického. Má mnoho podob, díky tzv. přenosu. Co se nám děje s různými lidmi v reálném životě, se přenáší do našeho vztahu s terapeutem a zobrazuje se tam. Na terapeutovi je tento proces zachytit a pojmenovat, ve vhodný okamžik a šetrně. Nemusíme všechno umět pojmenovat, ukazuje se to totiž samo. A my díky empatické reakci psychoterapeuta můžeme zažít novou zkušenost ve vztahu a vyléčit některá zranění.
5. Přijetí a přesah
Postava psychoterapeuta bývá někdy přirovnávána ke knězi. Jdete se svěřit někomu, komu důvěřujete nebo chcete důvěřovat a očekáváte rozhřešení. Psychoterapeut vám rozhřešení nedá. Ale dívá se na celý obraz vašeho života a snaží se tak trochu jako detektiv zjistit, proč se váš život odvíjel právě tímto způsobem. Můžeme s jeho pomocí pochopit motivy a případně pozměnit prožívání a chování. Pokud je zde nějaké rozhřešení, je to přijetí se vším, čím jste.
Terapie má s teologií společné tajemství, protože mnohému, co se během terapie děje, není potřeba vysloveně rozumět. Ani telepatické spojení, kdy o něčem přemýšlím a terapeut o tom najednou začne sám mluvit, nemá vysvětlení, a přitom se často děje. Pravidelné setkávání s nahlédnutím do vlastní duše má až spirituální charakter.
Doufám, že se mi podařilo ukázat hodnotu a sílu psychoterapie. Zaslouží si totiž mít mnohem lepší pověst.
Foto: Pixabay
