Po letech vyčkávání jsem se konečně vydala s Crohnem za dobrodružstvím k moři. A povedlo se! Váháte-li, zda se ještě letos odvážit někam za teplem, nejste-li zcela zdravotně fit, nebo zda to zkusit příští rok, třeba vás v rozhodování podpoří moje řádky. Berte je orientačně, každý má jiné podmínky a potřeby.

Konečně zase překračuji hranice! Nejen svoje fyzické a psychické, ale také ty zeměpisné. Tak se to opravdu stalo. A hlavně povedlo! Po deseti letech jsem znovu viděla a cítila moře! Miluji plavání, vodu. Volný prostor, čerstvý vzduch. Pohyb. V Praze bohužel do bazénů ze zdravotních důvodů nemohu, takže jsem si dala na čas, než jsem si zase mohla užívat vodních radovánek. Ponořit se do vln.

Že svět by byl nadpozemsky krásný, takže vlastně nereálný, kdyby si z něj samo lidstvo nedělalo peklo na zemi, je jasné. Odporné a devastující násilí, lži, korupce, krádeže, hrubost a bezohlednost, podvody, svévole, bezpáteřnost, primitivita. Takhle to vždy bylo, je a bude. Chudobu, fatální onemocnění a postižení nevyjímaje. Skutečné hrůzy, které kazí ne pár okamžiků, ale plundrují celé životy, generace…

… co na tom je tak zlého? Zní mi v uších melodie a úryvek z libreta famózního muzikálu Jesus Christ Superstar. Právě, že nic. Nic na tom není zlého. Naopak. Takže mě nepřestává udivovat a vyvolávat ve mně lítost, jak nevšímaví lidé k sobě stále jsou. Imunní vůči cizím bolestem. Já já já jenom já… – shrnul to kdysi trefně Olympic. Skoro každý si hledí svého. Přes mrtvoly. Doslova.

Vlastně ne, vychutnávám si ji totiž bez cukru. Ale rozhodně si denně osladím život její vůní a chutí, požitkem z rituálu pití kávy, tou pohodou a klidem.

Nebojte se, nechci a ani nemohu vás instruovat, jak si správně počínat během vypuknutí přírodní či antropogenní katastrofy. Ale dnešní téma se tomu přibližuje – samozřejmě, pohybujeme-li se v rámci síly škod páchaných na sobě samých; uvnitř nás a následně i navenek.