Stojí, bliká, tak záměrně přidám do kroku. Otevře dveře a čeká. Kejvne hlavou a gestem naznačí, že je všechno v pořádku.
Není.
Mezi zastávkou a busem se nově objevil kus dřeva. Dostat se dovnitř tak jde jenom přes provizorní molo. Ne že bych si nechtěla hrát na modelku. Jenže já si bez držení neumím stoupnout na nic, co mi pod nohama pruží, klade to divnej odpor a skrz co je vidět. Co na tom, že prkna jsou jen pár cenťáků pod hranou chodníku a že pro nezasvěcené je to houby bariéra. Já kvůli tomu nepojedu nikam.
Nedokážu se ani hnout. Mezi námi jsou stěží tři metry. Řidič pomrkává, přepočítává a zvažuje sundat ze stínidla šálu oblíbeného fotbalového klubu, dát tomu grády a vyhecovat mě. Na zadních sedačkách se formuje zárodek kotle.
Ty vogo, ta paní stojí, čumí a zdržuje.
Ne, ta paní se snaží vysvětlit něco, co vysvětlit nejde a přeje si být neviditelná. Zase.
Že zmizím já, je bohužel mnohem pravděpodobnější, než že zmizí právě takové bariéry. Výmoly, výkopy, obrubníky, zábrany, lávky, kužely, pásky a vykotlaná dlažba jsou zásadně bez. Bez dělníka nebo cedule, kde by se dalo zjistit, proč tam ty propriety zrovna teď jsou nebo aspoň jak dlouho ještě budou. A hardcore jsou stavební IKEA verze. Skládací cosi, co na místě zůstane navždy, respektive do dalších voleb nebo do chvíle, než se o to někdo zrakví a než se storky chopí novináři.
Mě se nakonec chopil sám řidič, přes lávku mě převedl a do autobusu galantně dostrkal. Vmáčkla jsem mu do dlaně pětikorunu a vysloužila si strhaný úsměv a lístek do cílové stanice. Zettépkem jsem šermovat nemusela, lávka to udělala za mě.
Cítím se hloupě. Ne proto, že jsem potřebovala pomoct, ale takhle mě to prostě ubíjí.
Hodně lidí si při přesunech narazí sluchátka nebo si čte, zkrátka nějak zabíjí čas, aby se frustrací z vynucený blízkosti a hmatatelnýho stresu nezabíjeli mezi sebou. Těch pár, co to nedělá, buď nemá data, klábosí se sousedem, nebo pozoruje krajinu. Ale zůstat bdělí jenom proto, že musíte neustále monitorovat po čem, kam, kudy a s kým jdete, je vysilující samo o sobě, natož když cestu někdo rozvrtá a ani se neobtěžuje dát vědět víc.
Zkuste si představit, že byste se vestoje nikdy nemohli zakuklit sami do sebe. Ani jednou. Zasníte se a zahučíte do škarpy, zakopnete na schodech, přerazíte se o vodítko, uklouznete na listu, praštíte se o dveře nebo se jednoduše vymáznete. I v den, kdy nemáte na nikoho náladu, musíte oslovit cizího člověka a nechat ho na sebe sahat, protože jinak ty eskalátory nesjedete. Neexistuje, že byste za chůze jedli, telefonovali nebo něco nesli, to by vás rozptýlilo moc.
Venku prostě budete jenom chodit. A padat. A překonávat bariéry.
Ty bariéry, o kterých pořád málokdo tuší, čím jsou tak deprimující a co z nich ty bariéry vlastně dělá. Bariéra je všechno, co vyžaduje čas, pozornost a úsilí navíc a kvůli čemu musíte oželet nějakou možnost. Bariéra vám sebere kousek soběstačnosti a důstojnosti, protože vás nutí jak plánovat, tak improvizovat. Bariéra není žádná výzva, je to jenom překážka, která je často na cestě úplně zbytečně. Bariéru dělá bariérou právě to, že ji ostatní buď neregistrujou, nebo z pohodlnosti a ze zvyku bagatelizujou.
Bariéra je to, co cítíte, když kolemstojící rozesmějete, aby se radši smáli s vámi než vám.
Foto: Pixabay
