Dnes zde trochu rozvířím covidí vody, tak mi udělejte radost, že hned nepřestanete číst a okno našeho online magazínu nezavřete. Covidu už máte víc než dost a stačilo… Jenže on tu kolem nadále brousí, ještě nějaký čas bude. Nepřestat žít, to je jasná věc, ale dávat na sebe a ostatní bedlivý pozor, další nezbytnost. Já ho totiž měla… A chci vám napsat, jak mi po něm je. Po čtyřech měsících.
S covidem (a podotýkám, že ne v jeho nejtěžší podobě) mě na infekčním oddělení na Bulovce hospitalizovali v polovině září minulého roku. Jedinkrát v životě jsem byla šťastná, že si mě nechali v nemocnici. Kdybyste mě znali osobně, řekli byste si, že to už teda muselo být! Bylo.
První dny jsem myslela, že nepřežiju. Naštěstí mi hned ráno po příjmu nasadili účinná antivirotika, nezalekli se ani mé polyvalentní alergie. Pečovali o mě královsky, vnímali mě jako člověka se vším všudy. Možná i proto, že příliš dobře věděli, znali… Navíc jsem měla podezření na tuberkulózu, snažili se tedy rozluštit také tuto záhadu. Zavodňovali mě a vykrmovali, abych měla potřebné živiny a aspoň něco do sebe dostala. Povlékali mi denně celou postel, převlékali mě do čistých a suchých košil až šestkrát denně. Tep, tlak a horečky mi lítaly do závratných výšin. Kašlala a vykašlávala jsem intenzitou, že jsem nemohla dýchat, byla jsem rudá až profialovělá, nebralo to konce. Po týdnu mě propustili domů. Když jsem si zvládla udělat čaj, byl to obřad plný dřiny a vděku. Mohla bych pokračovat…
Ale chci spíš upozornit, jak jsem na tom po mnoha týdnech, kdy jsme „brebery“ zahnali. Tolik špatně a divně mi je – asi tím ten stav mohu v kostce definovat. Covid mi rozjel řadu nových alergií a zánětů v těle, rozladil mi celý organismus. Mám trápení neurologického rázu, oběhového, psychického. I přes uspokojivé výsledky vyšetření jsem stále zadýchaná, obrovsky vyčerpaná a upocená. Srdíčko si tančí zvláštním rytmem, migrény se rozhodly, že má hlava je ideální hostitelkou, do očí se vracejí záněty. Jak klesají a stoupají teploty, padám a vstávám s nimi i já. Crohnovi se eskapády minulého roku rovněž nezamlouvají, takže turbulence v oblasti trávení jsou na denním pořádku.
Rozostřeně a špatně vidím, na počítač budu muset mít brýle, prostě už pořádně nezaostřím. A to ani venku či v místnosti. Klouby a svaly vysílají bolestivé volání o pomoc dnem i nocí. Rozhodí mě změny osvětlení, prostoru i zvuku. Vlasy mi padají a prořídly, zhoršila se jejich kvalita. Vypadá to, že píšu kartu pacienta, případně předpitevní nález, a to jsem zdaleka nepopsala veškeré nepříjemnosti. Třeba neuvěřitelně rozjeté panické ataky a úzkosti, nesoustředěnost. Pocit, že chodím po úplně jiné planetě vratkým krokem, oblečená do těsného a tíživého skafandru. Dlouho mi zrcadlo ukazovalo zcela jiný obličej i svět za modrýma očima, které už ani moc modré nebyly.
Je možné, že vás dnešní sloupek nenadchl. Není veselý a povzbudivý. Ale poučný, pevně věřím, je. Osvětový z „první řady“. Od toho tu pro vás jsme! Je mi líto všech, kteří prožili ještě mnohem horší nekonečné chvíle s touto bestií, hlubokou bolest cítím pro ty, pro které konec měla…
Lehká virózka, případně přelud covid není. Máte-li štěstí, že proděláte formu, při které za vás nedýchá přístroj, věřte, že i ukončením infekčnosti nekončí pouť, kterou musíte překonat, aby se tělo srovnalo, zregenerovalo a zocelilo. Každý den po covidu je skutečně velmi těžký a urputně nevyzpytatelný, třebaže se snažíte. Važte si, pokud jste se hned oklepali a jste v pořádku. Vy, co jste se dosud úspěšně nenakazili, pokuste se to udržet dál. Z vlastní zkušenosti vím, že k nákaze stačí opravdu až směšně málo. Ale pak legrace převážně končí.
Buďte proto na sebe opatrní, buďte ohleduplní ke všem bytostem kolem sebe. Covid se může zdát minulostí, ale mějte na paměti, že je realitou i v roce 2023. A já vám mohu potvrdit, že má výrazný talent rozhodit balanc a na dlouhou dobu vás vyhodit ze sedla. Tak držte opratě!
─ Všechno, co máme, je jen okamžik. ─ Osho
Foto: Pixabay
