Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Vejdu do předsíně, rozhlídnu se a vestoje na plameňáka si zkouším sundat boty. 

Hostitele to zmate, protože v ostrém úhlu setrvávám příliš dlouho. Talíř s koláčem umístím neplánovaně na zem hned vedle rukojeti deštníku, takže není jasný, jestli hodlám cvičit, modlit se, nebo něco fotit. 

Abych se cítila domácky, položí vedle mě pantofle a crocsky. Já nic. 

Potřebuju chodit v ponožkách, protože mi otevřené erární boty na noze nedrží. Kanady do obýváku vede málokdo. A jestli jo, není radno tam lézt na návštěvu.

Je v rozpacích, protože podlaha studí, dlažba a lino kloužou a jakýpak copak. Ukazuje mi dvoje zdravotní pantofle s páskou, vyhrabe sandály, nabídne tlustší podkolenky. 

A já pořád odolávám. Ano, už teď jsem host jak noha… 🙂 

Všimla jsem si, že máloco mate tolik jako nohy, přesněji řečeno nárty a chodidla. Zvykáme si, že lidi vypadají různě, můžou být s berlema, holema, na vozíku, chodit šejdrem nebo mít různě atrofované svaly. Ale propojit si to až do konečků prstů nějak neumíme. Dokonce ani v ordinacích ne.

Člověk, co špatně chodí, má většinou jinak tvarovanou a citlivou ťapku. Může mít zborcenou klenbu, dole úplně placatou, zkroucené, zmenšené nebo zakřečované prsty, neobvykle rostlé nehty a zkrácené achilovky. Tím pádem během pohybu s chodidlem různě šoupe, kroutí, sune ho přes hranu nebo přes prsty a zatěžuje jinak, než příroda zamýšlela. Pak mu ale logicky padají ponožky, sklouzávají pantofle a kýženou oporu a odraz dají jen vyšší šněrovací boty. 

To se ale snáz řekne, než udělá. Vzpomeňte si, kolikrát za den se přezouváte. 

Doma chodíte v pantoflích, na balkon nebo na zahradu v rozšláplých vyřazených keckách, v práci ve společenských botách a do auta, do bazénu nebo třeba na dovče na pokoji zase jinak. Výměna vám zabere sotva pár vteřin, kdežto člověk s pohybovým postižením se u toho všeho přinejmenším zarazí. 

Musí vymyslet, co si vlastně na nohy vezme a jestli vůbec něco. Hodně z nás navíc postupem let bosky chodit nezvládne a nosit si s sebou do baráku na návštěvu dvoje vlastní bačkory (dovnitř a na ven) není zrovna ažur. Nehledě na to, že něco zdobného ve mně při slově bačkora úpí.

A aby toho nebylo málo, zout si boty jednoduše trvá a často i bolí. Fůra z vás má sice v předsíni nějakou lavici nebo stoličku, ale většinou zaskládanou věcma nebo odsunutou někde potupně do rohu. Zkroutit se pak na pár centimetrech tak, jak je potřeba, a ještě přitom nezestárnout je dost výzva. A to úplně vynechávám intermezzo se lžící na boty. 

A co teprv, když u vchodových dveří zazvoní pošťačka nebo když něco doveze kurýr! Služby s časem na přezouvání prostě nepočítají. A doktoři taky ne. Přitom kde jinde by měla být lavice nebo dostatečně velká židle na to si sednout a moct máchat rukama a botama? Jenže tam máte na převlek a rodinnou anamnézu tři minuty max i s pozdravem, pak další, pojďte si.

Nebo stačí někoho nechat, ať mi s obutím nebo šněrováním pomůže. Zatímco ve filmech je to chvíle něžná až erotizující, v reálu k tomu mám vztah asi jako jádro z umakartu – držím, ale žádná nádhera, kéž by to šlo odbourat.

Možná by pomohlo se aspoň někde nezouvat, jenže když dají lidi do podlah půlroční výplatu a na záchod předložku, nejspíš tam nechtějí mít mokrej otisk se silničním drolením nebo černou rejhu. Přitom vyvětrat věčně sešněrované ťapky a cítit pod nohama měkkej koberec vůbec není špatný.

A pak se v tom vyznejte. 

Konvence, bonton a design často nejdou s diagnózou dohromady. Je fajn s tím počítat a moct si říct. Klidně na rohožce nebo mezi futrama.

Foto:  Pexels z Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!