Vejdu do předsíně, rozhlídnu se a vestoje na plameňáka si zkouším sundat boty.
Hostitele to zmate, protože v ostrém úhlu setrvávám příliš dlouho. Talíř s koláčem umístím neplánovaně na zem hned vedle rukojeti deštníku, takže není jasný, jestli hodlám cvičit, modlit se, nebo něco fotit.
Abych se cítila domácky, položí vedle mě pantofle a crocsky. Já nic.
Potřebuju chodit v ponožkách, protože mi otevřené erární boty na noze nedrží. Kanady do obýváku vede málokdo. A jestli jo, není radno tam lézt na návštěvu.
Je v rozpacích, protože podlaha studí, dlažba a lino kloužou a jakýpak copak. Ukazuje mi dvoje zdravotní pantofle s páskou, vyhrabe sandály, nabídne tlustší podkolenky.
A já pořád odolávám. Ano, už teď jsem host jak noha… 🙂
Všimla jsem si, že máloco mate tolik jako nohy, přesněji řečeno nárty a chodidla. Zvykáme si, že lidi vypadají různě, můžou být s berlema, holema, na vozíku, chodit šejdrem nebo mít různě atrofované svaly. Ale propojit si to až do konečků prstů nějak neumíme. Dokonce ani v ordinacích ne.
Člověk, co špatně chodí, má většinou jinak tvarovanou a citlivou ťapku. Může mít zborcenou klenbu, dole úplně placatou, zkroucené, zmenšené nebo zakřečované prsty, neobvykle rostlé nehty a zkrácené achilovky. Tím pádem během pohybu s chodidlem různě šoupe, kroutí, sune ho přes hranu nebo přes prsty a zatěžuje jinak, než příroda zamýšlela. Pak mu ale logicky padají ponožky, sklouzávají pantofle a kýženou oporu a odraz dají jen vyšší šněrovací boty.
To se ale snáz řekne, než udělá. Vzpomeňte si, kolikrát za den se přezouváte.
Doma chodíte v pantoflích, na balkon nebo na zahradu v rozšláplých vyřazených keckách, v práci ve společenských botách a do auta, do bazénu nebo třeba na dovče na pokoji zase jinak. Výměna vám zabere sotva pár vteřin, kdežto člověk s pohybovým postižením se u toho všeho přinejmenším zarazí.
Musí vymyslet, co si vlastně na nohy vezme a jestli vůbec něco. Hodně z nás navíc postupem let bosky chodit nezvládne a nosit si s sebou do baráku na návštěvu dvoje vlastní bačkory (dovnitř a na ven) není zrovna ažur. Nehledě na to, že něco zdobného ve mně při slově bačkora úpí.
A aby toho nebylo málo, zout si boty jednoduše trvá a často i bolí. Fůra z vás má sice v předsíni nějakou lavici nebo stoličku, ale většinou zaskládanou věcma nebo odsunutou někde potupně do rohu. Zkroutit se pak na pár centimetrech tak, jak je potřeba, a ještě přitom nezestárnout je dost výzva. A to úplně vynechávám intermezzo se lžící na boty.
A co teprv, když u vchodových dveří zazvoní pošťačka nebo když něco doveze kurýr! Služby s časem na přezouvání prostě nepočítají. A doktoři taky ne. Přitom kde jinde by měla být lavice nebo dostatečně velká židle na to si sednout a moct máchat rukama a botama? Jenže tam máte na převlek a rodinnou anamnézu tři minuty max i s pozdravem, pak další, pojďte si.
Nebo stačí někoho nechat, ať mi s obutím nebo šněrováním pomůže. Zatímco ve filmech je to chvíle něžná až erotizující, v reálu k tomu mám vztah asi jako jádro z umakartu – držím, ale žádná nádhera, kéž by to šlo odbourat.
Možná by pomohlo se aspoň někde nezouvat, jenže když dají lidi do podlah půlroční výplatu a na záchod předložku, nejspíš tam nechtějí mít mokrej otisk se silničním drolením nebo černou rejhu. Přitom vyvětrat věčně sešněrované ťapky a cítit pod nohama měkkej koberec vůbec není špatný.
A pak se v tom vyznejte.
Konvence, bonton a design často nejdou s diagnózou dohromady. Je fajn s tím počítat a moct si říct. Klidně na rohožce nebo mezi futrama.
