Mžourám na displej, jestli jsem se náhodou nespletla.
„… a navíc jsi z našeho kmene, chápeš.“
Nespletla. A chápu, i když chápat nechci.
Nevím, proč bych si s ním měla rozumět jenom proto, že má taky handicap a taky špatně chodí.
Logiku to samozřejmě má.
Lidi, co pocházejí z podobných prostředí a zažívají stejný věci, si teoreticky můžou notovat, protože mají obdobnou všednodennost. Chápou, co znamená jezdit do lázní, lítat na fyzioterapii, klepat se před termínem posudkový nebo se snažit sehnat boty, co se rozpadnou až za šest neděl. Vědí, jaký je v dospělosti padat na beton a škrábat se zpátky na nohy, skoro pět měsíců hlídat předpověď počasí a dokola oslepnout a ohluchnout vždycky, když se někomu z okolí nepovede komentář nebo když zírá moc okatě. Rozumí tomu, jak těžký je ustát sám sebe, když vás kvůli tomu, jak v pohybu vypadáte, pořád leckdo má za mončičáka, na kterém si honí triko.
Přidejte fakt, že dětství a dospívání se vyžere do mozku, a máte pojítko jako hrom. Vzpomínku na někoho, kdo s váma jezdil na výlety nebo do divadel v době, kdy se lidi s postižením zásadně venčili jen pod dohledem statnýho ošetřovatele. Na někoho, kdo byl za lázeňskou hvězdu, protože měl ty správný řeči, účes nebo kazeťák dvojče. Tenhle někdo byl skoro bůh, zvládal, co vy ne, a vy jste si s ním nebo vedle něj připadali lepší, veselejší, živější, dospělejší. A zdravější, protože v houfu perplexáků jste museli spoléhat i na něco jinýho, než je zrovna stav nohou a berlí.
V tý době bylo fajn být součástí kmene, protože mimo kmen hrozily drby, pomluvy, posměch a to, že si vás nikdo nebude pamatovat a nerozdělí se s váma o magnum a kulmu.
Ale dneska? Mám i dneska stavět svůj svět na něčem, co už neexistuje? Mám dalších třicet let se slzou v oku vzpomínat, jaký to tehdy bylo a co mi to dalo? Fakt se mám bavit jenom o tom, co všechno obnáší lázeňskej život, potažmo život s handicapem? Proč? Nestačí, že o tom píšu a že víme svoje?
Logiku to má, ale rozumný to není, aspoň pro mě ne.
Nepopírám, že je příjemný moct si popovídat s někým, kdo je v obraze, ale vocaď pocaď. Handicap přece nemá být měřítko. Ani toho, jakej je kdo člověk, ani toho, jestli si na něj kvůli tomu troufnu, protože na zdravýho nebo zdravou nemám. Buď proto, že je to moje vlastní přesvědčení, nebo proto, že je to doktrína těch ostatních, tedy té části, co „mě nechce urazit“ a „myslí to dobře“.
Nemyslí. A nikdy nemysleli. Jenom milujou skanzeny a mají za to, že když my se popárujeme mezi sebou, na ně zbydou ti zdraví. Normální je přece bejt zdravej a chtít chodit, spát a žít s někým, kdo viditelně zdravej není, je divný. V tom musí bej háček, nějakej mesiášskej komplex, vášeň pro fyzický deformace nebo tak něco.
Nemusí.
Ale hotovo bude až ve chvíli, kdy i perplexáci přestanou dělat to nejvíc a nejdůležitější z toho, že žijou s někým bez postižení. Klofnout někoho, kdo je zdravej, bylo v lázeňským kmeni hodno neskonalýho obdivu. Hned vedle počtu plánovaných vysokých škol, který vás z mončičáka katapultujou o level vejš, tedy mezi Jů a Hele.
Ale dneska už jsme přece dál. Dneska už se podle s a bez hodnotit nebudem. Nebo jo?
Foto: Pixabay
