Ten chodník nesnáším.
Je v něm plno kamínků, je křivej, a kdybych zakopla, budu si štěrk z kolen a dlaní dloubat ještě měsíc.
I když je naproti i o kus dál nově vydlážděnej, chybí mu nájezd.
Já sice nejedu, ale obrubníky už pár let nedávám, nějak ztrácím potřebnej švih. Za zády mám silnici, pod sebou hrbolky a před sebou nic. Čili hazard.
Nádech, výdech.
Čím jsem blíž, tím víc se šourám. Což je chyba.
Fakt chci jít jen do krámu, jenže ten chodník to ví! A nehodlá mi to ulehčit.
Vidím se ležet naznak.
Jasně, je to nesmysl, jenže v takovou chvíli mi těch pár centimetrů betonu krom volného pohybu těla ukusuje i značnej kus sebeúcty.
Snažím se samu sebe přesvědčit, že zvednout nohu není nebezpečný. Určitě je to víc logický než trčet podvozkem v silnici, jenže když to udělám, ztratím opěrnej bod. Když to neudělám, ztratím ho taky, protože stát a zírat na překážku s nadějí, že sama od sebe vysublimuje, to jednoho vyčerpá.
Když nevíš, dej bé. Lampa, o kterou bych se opřela, tu není. Trafačka taky ne, auto nikdo poblíž nezaparkoval. Je tu kočárek bez dítěte, ale to se nehodí, nerada bych působila příliš odbržděně.
Nádech, výdech.
Šel zleva. Protože se od vidění známe, zamávala jsem na něj.
Zamával mi zpátky, ani nezpomalil.
„Když já bych od vás potřebovala pomoct,“ zavolám a doufám, že to nezní moc přiškrceně.
Za vteřinku je u mě.
„Já na ten chodník nevylezu, potřebuju se chytit, můžu?“
Udiveně se na mě podívá, pak se mu oči i celej obličej vysloveně rozzáří. Čekal větší záhadu hlavolamu.
„Nesmírně rád, jen pojďte.“ Nabídne mi rámě a zpomalí na moji rychlost…
Ten chodník nesnáším, ale vás tam potkávám nesmírně ráda.
Připomínáte mi, že se nemusím cítit hloupě, ani se šťavit někde, kde vy to vyřešíte mávnutím, respektive podáním ruky. Děkuju. A když vás to ke všemu těší, jsou najednou všechny chodníky mnohem víc placatý. Chodníky, ne já, chápete?
A prosím, pošlete to dál, hlavně těm, co nepomáhají, aby se nás nedotkli. Někdy je totiž dotyk to jediný, co nám ze šlamastyky pomůže. A jak!
Foto: Pixabay
