Chodníky, placky a dotyky #perplexveměstě

Ten chodník nesnáším. 

Je v něm plno kamínků, je křivej, a kdybych zakopla, budu si štěrk z kolen a dlaní dloubat ještě měsíc.

I když je naproti i o kus dál nově vydlážděnej, chybí mu nájezd.

Já sice nejedu, ale obrubníky už pár let nedávám, nějak ztrácím potřebnej švih. Za zády mám silnici, pod sebou hrbolky a před sebou nic. Čili hazard. 

Nádech, výdech.

Čím jsem blíž, tím víc se šourám. Což je chyba.

Fakt chci jít jen do krámu, jenže ten chodník to ví! A nehodlá mi to ulehčit.

Vidím se ležet naznak. 

Jasně, je to nesmysl, jenže v takovou chvíli mi těch pár centimetrů betonu krom volného pohybu těla ukusuje i značnej kus sebeúcty. 

Snažím se samu sebe přesvědčit, že zvednout nohu není nebezpečný. Určitě je to víc logický než trčet podvozkem v silnici, jenže když to udělám, ztratím opěrnej bod. Když to neudělám, ztratím ho taky, protože stát a zírat na překážku s nadějí, že sama od sebe vysublimuje, to jednoho vyčerpá.

Když nevíš, dej bé. Lampa, o kterou bych se opřela, tu není. Trafačka taky ne, auto nikdo poblíž nezaparkoval. Je tu kočárek bez dítěte, ale to se nehodí, nerada bych působila příliš odbržděně.

Nádech, výdech.

Šel zleva. Protože se od vidění známe, zamávala jsem na něj.

Zamával mi zpátky, ani nezpomalil.

„Když já bych od vás potřebovala pomoct,“ zavolám a doufám, že to nezní moc přiškrceně.

Za vteřinku je u mě.

„Já na ten chodník nevylezu, potřebuju se chytit, můžu?“

Udiveně se na mě podívá, pak se mu oči i celej obličej vysloveně rozzáří. Čekal větší záhadu hlavolamu.

„Nesmírně rád, jen pojďte.“ Nabídne mi rámě a zpomalí na moji rychlost… 

Ten chodník nesnáším, ale vás tam potkávám nesmírně ráda. 

Připomínáte mi, že se nemusím cítit hloupě, ani se šťavit někde, kde vy to vyřešíte mávnutím, respektive podáním ruky. Děkuju. A když vás to ke všemu těší, jsou najednou všechny chodníky mnohem víc placatý. Chodníky, ne já, chápete?

A prosím, pošlete to dál, hlavně těm, co nepomáhají, aby se nás nedotkli. Někdy je totiž dotyk to jediný, co nám ze šlamastyky pomůže. A jak!

Foto: Pixabay

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!