Padesátý sloupek! Tohoto výročního „broučka“ chci věnovat rodině. Celé mé milované a milující rodině. Mám to štěstí, obrovské štěstí, že jsem vyhrála v božské a andělské loterii rodinu, kterou mám, do které patřím. Jsem součástí takového daru, který bych nikdy za nic nevyměnila. Kolikrát už jsem si říkala, že mnohá trápení, která mi život nakládá na bedra, jsou výplatou „zprostředkovateli“ za to tolik cenné, co mi jinak poskytl.

Mám nový literární vzor – je jím Marieke Lucas Rijneveld, laureát/ka prestižní Booker International Prize 2020. Jelikož se autor/ka prezentuje jako nebinární, mezičlověk, muž i žena, používám nejednoznačné označení „jejich“ jména. Pro přesnost v tomto textu budu i nadále používat označení v mužském rodě a zájmena v třetí osobě množného čísla, jak je nepsaným pravidlem při mluvě o nebinárních lidech v českém jazyce. Nebinárost mladého autora vyvolala pozornost i v jiných českých médiích a je určitě příznačnou

„A proč ho nechceš? Vždyť je tak hodný! Zdraví tě, nabízí ti pomoc s těžkými taškami… Co ještě můžeš chtít?“ Sdělil vám někdo tyto věty? Mně ano. Výraz „hodní chlapci“ jsem dala schválně do uvozovek, protože jde o terminus technicus, kterým se sice označují hodní chlapci, ale zároveň i ti, o kterých si někdo (klidně i oni sami) myslí, že by se k vám hodili, ačkoliv s nimi rozhodně žádný vážný (a občas

„Tak můžeš do vody, tam se uvolníš. Umíš plavat, viď?“ Umím. V lecčems. Ale jestli to je vždycky uvolňující, to si teda jistá nejsem. Doma jsme měli vanu. Bez madla, protože kdybychom něco dalšího navrtali do umakartového jádra, spadne nám to celý na hlavu. Díky tomu jsem se ale naučila lézt do ní tak, jako by šlo o olympijský víceboj.  Svršky dolů, ruce vzhůru, rozpažit. Zapřít se