Karanténa stále trvá. Nemám ráda řeči typu, že špatnou situaci máme brát jako příležitost, každopádně jedno pozitivum mě k současné pandemii přeci jen napadá – kultura. Je to paradox. Za poslední dva měsíce jsem zhlédla mnohem víc filmů a koncertů on-line, než by tomu bylo za normálních podmínek. Souvisí to s mou introverzí. Musí být „svátek“, abych opustila dům. Samozřejmě se to nedá srovnat s aspektem o poznání horším –

Potvrzeno – řadím se do skupiny lidí, kteří dobu koronavirovou nedokázali využít k zahájení vysokoškolského studia, ovládnutí několika světových jazyků, vyplnění registrace dobrovolnické služby či přihlášky do MasterChefa, k vytvarování těla do kulturistické soutěže nebo stlučení psí boudy. Ani toho psa jsem si nekoupila. Prozatím jsem zvládla nehodit si z toho všeho mašli. V den, kdy jsem se začala obávat, že po skončení karantény neprotlačím zadnici dveřmi do okolního světa, rozhodla jsem

Kdybych mohla vrátit čas a naučit se dokonale jen jednu věc, chtěla bych se umět neporovnávat. Což jde s handicapem dost těžko. Už odmalička vás pronásledují tabulky a doporučení, kdekdo vás leckde zkoumá a přeměřuje a při snaze o perfektní verdikt občas zapomene, že žít s tím musíte vy a že už je vám v sedmnácti celkem putna, jestli máte nohu kratší nebo stejně dlouhou a pánev našišato míň nebo víc, protože na pohled je to

Statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí, zpívali jsme v dětství.