Vstoupili jsme do novoročního období. Nalistování prvních stránek čerstvých kalendářů a diářů svádí k jistému druhu zamyšlení, rozjímání a plánování. Někteří možná ještě pokračujeme v bilancovaní roku předešlého. Čím nám byl učitelem? Těšíme se o to víc na letošních „365“?
Čas neošálíme ani nezkrotíme, ubíhat si bude svéhlavě vlastním tempem. Lidská vlastnost šéfovat u něj nemá šanci, v odpovědi na ni jen rytmicky zatiká. Starý rok se nedávno dokoulel do cílové rovinky, překodrcal výmoly, hřál se na vysluní. Byl pryč tak rychle…
Přeji nám všem, ať si ten chvátající čas nezrychlujeme víc, než je nezbytně nutné. Jakmile uplyne, nenačtou se nám bonusové volné jednotky. Nevrátí se. Tím sice dokáže být milosrdný – umí zmírnit bolesti i rány, smutky zahalí mlžným oparem, ale neopomíjejme, že nám především nabízí jedinečný život a naději. Každým novým dnem s východem slunce.
Proto k mým dnešním přáním rovněž patří, ať si plně uvědomujeme existenci; vlastní, všech živých bytostí kolem nás, prostředí, ve kterém žijeme, nabízených okamžiků, výzev a odměn. Úplně obyčejných i neobyčejných střípků, které můžeme snahou a vnímavostí poskládat do nejednoho výjimečného díla.
Okořeníme-li naše dny laskavostí, soucitem, ohleduplností a láskou nejen při příležitostných oslavách, teprve tehdy získá nám vyměřený čas ryzí a smysluplný rozměr. Tak jej zbytečně nepromeškejme a nenechme zmizet v propadlišti dějin.
Foto: Pixabay
─ Všichni máme svoje stroje času. Ty, co nás vracejí do minulosti, jsou naše vzpomínky. Ty, co nás ženou vpřed, jsou naše sny. ─
Herbert George Wells
─ Čas ubíhá různě, podle toho s kým. ─
William Shakespeare
