Přelom roku vždycky vybízí k zamyšlení.
Kdysi mě bralo to „roku“. Byla jsem pyšná na to, kolik toho léty ovládám a kam jsem se vyšvihla. Šťastná, že přestávám být tele a rostu do krá… ne, do krávy ne, do krásy a sebedůvěry jsem chtěla říct.
Teď se přesouvám k „přelomu“, protože nevím, jak přijímat věci, co se mění, i když nechci, a jak naopak nechat být to, co se nemění, i když bych chtěla. Kam to mám zastrkat, nebo to radši mám vytahat ven? A kdo mi zaručí, že z toho nezcvoknu? Nikdo, já vím, to musím sama.
Mám diagnózou, zážitky, blízkostí i netečností poznamenané tělo. Kalendář tomu říká věk, zrcadlo gravitace, doktoři překvapení, drogerka příležitost, kamarádi umanutost a můj muž galantně mlčí. Miňonky si nemyslí nic, těší mě a roztejkají se v kafi. Okolí se nechá ošálit úsměvem a tím, že „na to vůbec nevypadáš, sluší ti to“.
Nevypadám na spoustu věcí, a přesto je ve svém životě mám. Ne o všech chci, můžu nebo dokážu psát, působí totiž až moc obyčejně, nebo naopak přehnaně dramaticky. Je to jedno, stejně jsou pořád se mnou i ve mně. Roky, zážitky, lidi i miňonky.
A dohromady dělají to, jaká jsem a jaká nejspíš budu celý další rok. Doufám.
Připomínají mi, že klidně můžu víc drobit a míň dělat, ne obráceně. A že se nemám zapomínat rozpouštět v kafi, protože tím ze sebe vydám to nejlepší. A že se nemusím máčet celá, stačí trošku, zbytek se zařídí beze mě, nejsem přece jediná.
Chci zařídit a zažívat něco velkého, přitom to malé vůbec není k zahození.
Zkusím si to pamatovat. A věřit, že v každém z nás je kousek miňonky.
Foto: Pixabay
