Představte si, že patříte někam, kde nestačí, jací jste. Víte, že máte potíže, vidíte je, cítíte je, zažíváte je, ale nemůžete se k nim postavit tak, jak je potřeba. Ne proto, že stát nezvládnete, ale proto, že na vás nedojde, nepočítá se s vámi. Jste tak trochu divní.
Dospělí, ale s dopomocí a okolnostmi, které si běžně spojujeme se starými lidmi nebo s dětmi. V produktivním věku, ale leckdy doma a bez práce (přesněji bez zaměstnání), často ne vlastní vinou. Chytří a schopní, ale taky bolaví, pomalí a od pohledu křehčí. S berlemi, hůlkami, chodítkem nebo rukama a nohama do bž.
Nikdo od vás nic nečeká a chválí vás za to, že vůbec někam jdete a něco děláte. Jakmile ale zjistí, že k tomu potřebujete i ty zdravé kolem, rázem se málo snažíte, moc si vyskakujete a vlastně vůbec nejste typický člověk s postižením. Jakože na vozíku a někde tiše v koutku, kde vám čas od času utřou slinu.
Pokud na vozíku jste a třeba i slintáte, neví si rady s tím, když nehodláte být ani v koutku, ani potichu. Jestli ale o klidný růžek aspoň občas stojíte a z různých důvodů se zapojit úplně nezvládnete nebo nechcete, opět zacházením a pojímáním spadnete mezi staré lidi a malé děti, váš život budou určovat pravidla kolektivu. Dospělí ve smyslu samostatní a sami za sebe být zkrátka nesmíte, protože to je moc času a práce, které jste si už dávno vyplýtvali na jakous takous péči.
Dokud nemáte handicap, který zajímá farmaceutické firmy nebo kterého se lidi bojí, že se jim může během života stát, okolí vaše obtíže bagatelizuje, přece jste zvyklí, zatím neumíráte a vždycky může být hůř. Můžete úplně přestat chodit, potřebovat vozík nebo zůstat na lůžku, postupně oslepnout, ohluchnout, zblbnout nebo já nevím co.
Dovolte otázku – potom co? Až dokážu, že opravdu nemám síly, funkční končetiny a smysly, adekvátní pomůcky, nervy, peníze ani čas, můžu už konečně začít něco chtít? Nemůžu, protože už nejsem produktivní a nejsem ani přínosem pro společnost. Jsem plnotučně potřebná. Gratuluju k výhře klíčenky od pokoje naproti sesterně. A v sedm zhasnout a spát.
Nechci se vysmívat ani škálovat dopad konkrétních onemocnění a diagnóz. Chci jen poukázat na to, že dokud se v otázce dospělého života s handicapem bude výhradně dělit, nikam se nedostaneme. Obzvlášť když ho rozdrobíme na postižení a začneme se přeřvávat, kdo má míň, a tudíž si zaslouží víc.
Pořád jsme z nějakého důvodu málo a já nevím proč. Musíme mít dost zastánců, důkazů, nahánět dost obav a stejně se coby divný zbytek neustále k někomu lepíme. K seniorům, dětem, maminkám, vlastním rodičům, zdravým partnerům, pečujícím, asistentům, aktivistům. Sami o sobě neznamenáme nic.
Máme dovoleno prezentovat se jako sportovci, vysmátí mlaďoši, nositelé příběhů o hlubokém smyslu života a příjemci dávek. Máme dovoleno tleskat paňácům, co konečně postaví výtah tam, kde měl být před třiceti lety. Máme dovoleno neprskat, že veřejnost si jako člověka s handicapem představí Supermana a Saxanu. Máme dovoleno chodit před komise a zadarmo na Matějskou. Máme dovoleno šokovat, že souložíme, rodíme děti, čančáme pokojíky a byty, ale vocaď pocaď, nesmí to připomínat ani hezký život, ani luxus.
Zdravý dospělý člověk staví lety na tom, co už dokázal a čím si prošel. Možnosti se mu přirozeně násobí.
Co tak strašného jsme udělali my, že nám se dělí? Proč se s námi nepočítá?
Chci aspoň malou násobilku!
Foto: Pixabay.com
