Moje nejstarší vzpomínka, kdy jsem jako dítě zažila nečekané odloučení od rodičů v důsledku hospitalizace, sahá do hluboké minulosti, do období socialismu. Pamatuji si, jak stojíme s rodiči na dlouhé nemocniční chodbě, mžourám do ostrého světla zářivek a pak, nevím proč, se ocitám v náruči cizí starší ženy v uniformě zdravotní sestry. Na hlavě má velký bílý čepec, kterého se bojím. Dívám se na konec chodby, kde stojí moji rodiče a natahuji za nimi ruce. Nerozumím, proč mě ta cizí paní někam odnáší a proč mě rodiče nezachrání.
Dnes už vím, že mi v té době byly tři roky a hospitalizovali mě po úrazu v nemocnici bez maminky, protože tehdy se každý rodič, jehož dítě bylo přijato do nemocnice, musel adaptovat na tehdejší systém a dítě svěřit do výhradní péče zdravotnického zařízení. Podobně tomu bylo v porodnicích, kde neexistoval pro matku a novorozence rooming-in, tatínkové nemohli být přítomni porodům a návštěvy novorozenců probíhaly často tak, že maminky svým manželům ukazovaly novorozeňata z okna. Tehdy veřejnost ani nemohla vědět, co se za zdmi nemocnice děje.
Ale vraťme se k mé vzpomínce z dětských let. V místnosti, kam mě sestra odnesla, bylo ještě několik takto osamocených dětí a každé mělo svou kovovou dětskou postel s vysokými mřížkami, kolem níž chodili cizí lidé v bílých pláštích. Myslím, že právě tam se to stalo, kdy jsem přestala na vazbu k rodičům spoléhat. Jsem si jistá, že nejsem zdaleka jediná, komu se ještě v dospělosti vybavují pocity bezmoci, opuštění a separační úzkosti, které v nemocnici zažíval v dětském věku.
Dětští psychologové přitom dnes potvrzují, že když malé dítě nemá v nemocnici u sebe rodiče, hrozí mu dlouhodobé trauma, které se podepisuje i na úspěchu léčby. Platí, že čím mladší dítě, tím horší pro něj odloučení od rodičů je. A nejhorší je to zhruba do čtyř let. Dítě v tomto věku nemá vybudovaný mechanismus, jak si takovou situaci racionalizovat, aby překonalo strach a úzkost. Blízký dospělý, na něhož je dítě emočně navázané, je pro dítě v tomto věku jediný zdroj bezpečí. Zajistit pocit bezpečí malému dítěti proto není žádný jiný člověk schopen. Nejzranitelnější je dítě do šesti let, kdy se mu vyvíjejí intelektové schopnosti. Později má už obranné mechanismy, a tedy mnohem větší šanci se s takovou situací lépe vyrovnat.
Úmluva o právech dítěte
S pádem železné opony v roce 1989 vznikla, a v roce 1990 vstoupila v platnost, tzv. Úmluva o právech dítěte. Jde o nejuznávanější dokument na ochranu dětských práv, proto ji v tomto článku uvádím na prvním místě. Skoro všechny státy světa se dohodly, že budou tato práva dodržovat. I Česká republika má dohlížet na to, zda jsou práva dětí dodržována. Je však diskuse o právech dětských pacientů na národní úrovni dostatečná? Bohužel, je stále smutnou realitou, že ještě dnes v některých zdravotnických zařízeních právo dětí na přítomnost blízké osoby bez závažných a logických příčin nenaplňují. Právo na přítomnost zákonného zástupce nebo jiné blízké osoby však mají všechny děti bez rozdílu, a to ve všech typech zdravotnických zařízení. Tam, kde se to neděje a kontakt hospitalizovaných dětí s rodiči je znemožněn nebo bezdůvodně krácen, dochází k protiprávnímu jednání.
V praxi se stávají případy, kdy je kojící mamince bráněno setrvat u svého malého dítěte i v noci a je jí vyhrožováno přivoláním policejní hlídky, pokud si vedle postýlky svého ročního vážně nemocného dítěte položí na zem matraci, aby se trochu prospala, protože personál nemocnice k postýlce poskytl pro zákonného zástupce dítěte pouze židli. Jinde zase úderem šestých narozenin považují dítě za samostatnou jednotku a to, co bylo do šesti let samozřejmé, najednou tak samozřejmé není a zdravotnický personál se diví, že rodič chce zůstat nepřetržitě i se svým šestiletým dítětem. Nenechte si namluvit, že šestiletý školák je rozmazlený mamánek, i šestileté dítě je stále dítě, které má právo na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců, a to až do 18 let. Jinde zase podmiňují možnost setrvání se svým dítětem ve dne v noci připlacením za nadstandardní pokoj. Ne každý rodič si však může z finančních důvodů takovou formu pobytu v nemocnici dovolit. A ne každý rodič je schopen si svá práva vyjednat nebo i vydupat a s personálem nemocnice se pohádat. I pro rodiče je hospitalizace dítěte zátěžovou zkouškou. Chtějí být přirozeně svému trpícímu dítěti nablízku, místo toho však zažívají zoufalství, když je jim to znemožněno. Dochází pak zbytečně ke konfliktním situacím, kterých jsou denně v českých nemocnicích desítky.
Ukazuje se tedy, že jde stále o systémový problém a je potřeba nemocnicím přibližovat současnou právní praxi, protože je ještě velký kus cesty před námi, aby přítomnost rodiče byla naprostou samozřejmostí.
Co tedy dělat, když personál nemocnice vaše setrvání s dítětem odmítne?
Rodičovskou odpovědnost tvoří různá práva a povinnosti, podívejme se tedy, která to jsou:
- Podle znění ust. § 858 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, má rodič právo a zároveň povinnost o své dítě pečovat včetně péče o jeho zdraví, ale také dítě chránit a udržovat s ním osobní styk.
Vedle toho pacientská práva, pro tento článek práva dětského pacienta, jsou právo na:
- Nepřetržitou přítomnost rodiče, resp. zákonného zástupce, které garantuje zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách v § 28 odst. 3 písm. e) bod 1.
- A dále podle znění ust. § 28 odst. 3 písm. e) bod 3. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, má pacient při poskytování zdravotních služeb právo na přítomnost osoby blízké, nebo osoby, kterou si určí.
Na tomto místě je však zapotřebí zdůraznit, že právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce/rodiče nebo osoby blízké je právem pacientským, nikoliv tedy právem samotného rodiče/zákonného zástupce. Domáhá-li se tohoto práva rodič, činí tak proto odvozeně (z logiky věci, když dítě není schopno své nároky znát a prosazovat). Toto právo však není absolutní a má své zákonné limity.
Zákon o zdravotních službách mezi tyto limity řadí soulad s jinými právními předpisy a vnitřním řádem tak, aby nebylo narušeno poskytování zdravotní služby.
Nemocnice jsou na druhou stranu povinny nastavit podmínky tak, aby jejich vnitřní předpis neodporoval zákonné právní úpravě, neboť zákon je nadřazen vnitřním řádům nemocnic. Podle mého názoru je největším úskalím, není-li zdravotnické zařízení na pobyt rodičů s nezletilými pacienty vybaveno a technicky přizpůsobeno. I když mnoho zdravotnických zařízení prošlo modernizací, existuje část, která na pobyt rodiče s dětským pacientem stále vybavena není. Nutno dodat, že i na tuto situaci zákon o zdravotních službách pamatuje. Jako stanovuje, za jakých podmínek vzniká pacientovi právo na nepřetržitou přítomnost druhé osoby, určuje rovněž, kdy vzniká povinnost zdravotnického zařízení tento pobyt zákonnému zástupci či rodiči umožnit. A je tomu právě za předpokladu, že je na to zdravotní zařízení vybaveno, nebude tím narušeno poskytování zdravotních služeb a není-li takový pobyt na základě jiného právního předpisu vyloučen (viz § 47 odst. 1 písm. b) zákona o zdr. službách).
Je-li hospitalizace plánovaná, je lépe se proto na možnost doprovodu dítěte předem informovat než pak v nočních hodinách protestně na chodbě nemocnice nafukovat matraci.
Shrneme-li výše uvedené do lidské řeči, vyplatí se svá práva a práva dítěte znát, jedině tak je možné zachovat chladnou hlavu, správně argumentovat a domoci se respektu ze strany zdravotnického personálu. Je vždy výhodné snažit se komunikovat v klidu, ale přesvědčivě a sdělit, že od dítěte neodejdete, protože je v jeho nejlepším zájmu, aby bylo v přítomnosti rodiče. Bude-li na vás vyvíjen jakýkoliv nátlak, abyste nemocnici opustili (nebo dokonce vyhrožováno přivoláním policie), nepodléhejte mu a s dítětem zůstaňte. Vykázat vás mohou pouze v případě, pokud byste byli opilí, agresivní, dopouštěli se výtržností, nebo byste měli soudní zákaz. Lze proto jen doporučit v takové vypjaté situaci použít mobilní telefon a diskusi se zdravotním personálem nahrávat (viz § 88 zák. č. 89/2012 Sb., obč. zákoníku). Předejdete tím důkazní nouzi pro případ, že byste museli na jednání zdravotníků podat stížnost a porušení vašich práv, resp. práv dítěte prokázat. Sdělte personálu nemocnice, že jde z vaší strany o zákonný nárok výkonu rodičovské odpovědnosti a o právo dítěte na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, kdy bez vašeho informovaného souhlasu nelze dítěti činit žádné vyšetření a zákroky, proto je v zájmu obou stran spolupracovat. Dále již o tom nekomunikujte.
Možnosti řešení nespokojenosti, kam se lze se stížností obrátit
Tam, kde znemožnění nepřetržitého kontaktu rodičů s dětmi nese znaky svévole, dochází k protiprávnímu jednání. Pokud není pacient nebo jeho zákonný zástupce spokojen s poskytnutou péčí nebo s jednáním zdravotnického zařízení, resp. personálu, má možnost podat stížnost. Podle znění ust. § 11 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, má pojištěnec právo:
- podat návrh na přezkoumání vedoucímu zdravotnického zařízení nebo jeho zřizovateli (stát, kraj, obec)
- obrátit se na příslušnou profesní komoru
- obrátit se na svoji zdravotní pojišťovnu
- obrátit se na orgán státní správy, který provedl registraci zdravotnického zařízení
V několika českých nemocnicích funguje tzv. nemocniční ombudsman. I když je jeho úkolem chránit práva pacientů a jejich rodinných příslušníků, lze mít pochybnosti o jeho nestrannosti, neboť jde o zaměstnance nemocnice, proti které stížnost směřuje.
Další možností jsou neziskové organizace, například:
Osobně bych si moc přála, aby byla do budoucna všechna zdravotnická zařízení koncipovaná tak, aby v nich byl vždy pro rodiče prostor. Toho však lze dosáhnout jedině tak, že budeme sebevědomě a se vší slušností a respektem k náročnosti zdravotnických povolání vyslovovat přání být našim dětem v tak náročné chvíli nablízku. Vždyť rodiče nejsou návštěva, rodiče patří k dětem, a proto také pro ně neplatí návštěvní hodiny.
- Prameny práva:
- Úmluva o právech dítěte – Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o právech dítěte
- Zákon o zdravotních službách – zákon č. 372/2011 Sb.
- Úmluva o lidských právech a biomedicíně – Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb., o přijetí Úmluvy o lidských právech a biomedicíně
- Občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb.
- Znění zákonů dostupné včetně jejich aktualizací na: www.zakonyprolidi.cz nebo v každé veřejné knihovně
- Zajímavý odkaz: Ágnes Němečková – najdete ji na Instagramu i na Facebooku. Hovoří o právech dětí, usiluje o změnu nastavení společnosti v této oblasti, pořádá i různé semináře na téma Dítě v nemocnici a vaše práva. Pracuje pro Český helsinský výbor, z. s.
Foto: Pixabay
