„Slečno, máte rozepnutý šaty, to je záměr?“ zeptá se mě.
No není, ale sázela jsem na to, že tam mi nikdo koukat nebude. Občas si spílám za různý tvary, ale svou šíji jsem doteď měla za ladnou a štíhlou. Než mi při zapínání límečku praskl titěrnej a letitej zip. Šmarjá, já mám tlustej krk. Hůř, mám starej krk! Ne, klid, mám jen starý šaty. Ovšem vidina šátečků na letušku a broží s jelenem fešně píchlých na hrudi mě odteď straší ve snech.
Následovala variace pro dvě ruce, spínací špendlík, nůžky, zrcadlo a zbytky dlouhých vlasů. Spartakiáda hadr, hmitání bolí. Zapnout ani rozepnout nejde ani ťuk. Po sérii svlékacího pokeru si to rozhodnu nechat, než mě napadne, že mám možná moc velkou hlavu. Tam si ale žádnej klenot nevetknu a klobouk by mi uletěl. Zlatá karkulka. Jdu se uklidnit do kuchyně, loknu si kafe. To je toho. Jsem krásná, jen nemám doplý dva cenťáky látky. Vezmu si větší náušnice a cajk.
Dost jsem ovšem podcenila ženskou všímavost a solidaritu, ty důvěrný hovory u stolu a na toaletě bych vám přála zažít. Jestli jsem si doteď připadala sama, za ten večer jsem se plně saturovala. A nejlepší je, když ze zvyku na „Můžu vám pomoct?“ reaguju nastavením ruky, přičemž mě dotyčná otočí a začne šimrat za hlavou. „Jo, tak to je úplně marný a mrtvý,“ zaglosuje a já jsem celkem ráda, že si všímají jenom holky, protože tuhle větu bych podobně vymóděná od pánů neustála.
Já fakt chtěla jít jenom do divadla. Elegantní, mírně zahloubaná, trošku natěšená, protože Dejvický je jenom jedno. Teda ono ani jiný není dvakrát, ale rejža Trojan, chápejte… Následuje makarena u šatny a víceboj schody – zábradlí – schody – zábradlí – záchod, další šimrání a nakonec sed na židli zády a krkem ke zdi, cha! Už se ani nestydím, pod příliš volným límečkem jsou nově dva mikroskopický flíčky od večeře. Další uměleckej záměr.
Hlavně že jsem si nevzala ortézu, abych tolik nebudila pozornost.
Skoro jsem zapomněla, jak úžasný je vidět cvrkot v divadle. Herce, co chtějí klid a ze všech sil jsou za běžně příchozí, kulisáky, co s prázdnýma rukama pobíhají z jedněch dveří do druhých, kamarády ansámblu, co důležitě protečou i tam, kam se běžnej smrtelník nedostane. A diváky, kteří přijdou oblečení od džín až po středně velkou večerní. Do jednoho obsypou schody a stupínky, postávají, kde se dá, a se sklenkou vína už teď působí jako součást hry na to, co teprve přijde.
Po opičí dráze na místo, po stupínkách a obtejkání sloupu i davu to přišlo.
Salvy smíchu, pocity absurdna, dialogy jako u nás i u vás doma, dokonalá obrazotvornost. Nebylo úniku. Ve vteřině jsem tam byla s nima, hmatatelnej důkaz toho, jak dobře udělaný to je. Jenže pak přišly pasáže manipulace s davem a pocitů pohrdání a viny. Viny za cokoliv.
S vytřeštěnýma očima jsem sledovala postavy, co si režisér dotvářel přímo na jevišti tím, že je nechal různě si deformovat tělo, kroutit se, stárnout a ohýbat, mít předkus, špatně mluvit, kulhat a komíhat se. Smála jsem se, protože to v tu chvíli fakt komický bylo a sedlo to tam. Kolikrát jsem se ale úplně otřásla fyzickým odporem z toho, co to ve mně mělo vyvolat a vyvolalo. V jeden moment jsem byla zralá odejít, protože bych další pohled už neunesla.
Ale je dobře, že jsem zůstala. Konec přinesl dokonalou katarzi, divadlo stálo, usmívalo se a slzelo. Drama fakt není mrtvej útvar. Obživli jsme všichni a minimálně cestou ven a domů si mnohem víc všímali jeden druhýho. Myslím opravdu všímali, bez ulpívání na kdejakých kulisách. Zázrak.
Pro mě to byla katarze hned několikanásobná. Došlo mi, že ať chci, nebo nechci, tak tím, jaký mám držení těla a jak chodím, budu vždycky vydávat nějakej signál a ten nemá smysl ani popírat, ani zakrývat, protože vaše vnímání ovlivnit nedokážu. Když z těch hezkejch šatů uvidíte jen rozeplej zip, tak je to možná škoda, ale třeba vás jen dlouho nikdo nepošimral. Nebo chcete dělat svět hezčí, uhlazenější.
Když si při pohledu na mě pomyslíte, že jsem pokřivená, neschopná, křehká, hloupá, jednoduchá nebo naopak moc složitá, nemám po ruce režiséra, co by to stopnul, posunul do jinýho obrazu a můj pohyb vydával za uměleckou licenci. Když se otřesete odporem pohledem na chudáka mrzáka, tak ať. Já se tak stoprocentně čas od času budu vnímat taky, protože bejt perplex není zrovna jednoduchá disciplína a legrace je to taky jenom někdy.
Ale stojí za to vydržet až do konce.
Ne kvůli potlesku a úprku do šatny, ale pro to zjištění, že divadlo si z toho děláme my sami.
Foto: Pixabay
