Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Ještě jedna věc je na pádech fakt zajímavá. A kupodivu se o ní v žádných učebnicích nebo atlasech nedočtete. Soukromě jí říkám dojezd, veřejně jde o propriocepční variaci na dlouhý vedení. 🙂

Totiž – člověk s obrnou upadne, vstane, poskládá se, metelesku blesku, cajk. A ejhle, za hodinu, za dvě, za tři se najednou nezvládne pohnout, tělo se mu rozklepe, rozbolí, zatuhne, drží pohromadě srstí a horko těžko dělá jednotlivý pohyby. Ano, čtete dobře. Perplexák se zpravidla rozloží až ve chvíli, kdy se mu všechno rozleží. Slovy chirurga od minula – když se mu to vsákne 🙂

Asi to tak nemají všichni, je možný, že milovníci adrenalinu, rychlosti nebo akrojógy se do téhle fáze nedostávají. Já se po zemi dobrovolně válím, jen když hraju s prachem piškvorky nebo když kvůli podlaháři předstírám zájem o kresbu parket. Vestoje jsem o fous hezčí a rychlejší, připravena si kdykoliv dojít pro další kafe. To mi na zemi kupodivu nikdo nenabídne, tam je to samá dezinfekce.

Každopádně jsem v průběhu let zjistila, že pády zvládám hůř a hůř. Nejde ani tak o ty rány nebo boule, ale o pocit, že už je to tu zas a že vlastně nezáleží na tom, jak moc dobrou mám fyzičku. Spadnu buď kvůli bariérám, nebo proto, že tělo si tak zkrátka něco řeší, a když je toho na něj moc, tak se stojem vysilovat nebude.

Dobrý, akorát takhle to asi příroda s dospělým lidským tělem nezamýšlela. Když padáte čtyřicet let co pár dnů na kolena, už toho máte plný nejen klouby, ale i brejle. Snadno se vám pak přihodí, že vám v ordinaci lékař při úplně jiné prohlídce starostlivě ošetří čtyři dny starej strup na kolonii modřin, protože něco tak barevnýho a prostorově invazivního dlouho neviděl.

Ať tak či tak, je fajn vědět, co všechno se po pádu může stát. Doteď pořádně nechápu, proč se do většího šoku dostanu většinou až někde v klidu, asi mi klesne adrenalin a začnu konečně přemejšlet. Nebo nechci připustit, že nedojdu na místo určení a všechny vjemy proto dostanou prostor až v cíli. V praxi to pak vypadá nějak takhle:

Slečna oblečená v šatech a silonkách hodí tlamu na betonu cestou na bus do práce. S pomocí se dostane až tam, kam třeba, ale kolena tepou a krvácí. Nic zvláštního, ale na recepci a mezi lidi se tenhle druh sepětí s přírodou nehodí, takže hnát schová pod pult a činí se, jako by nic. Když si ale chce o pauze odskočit, nedokáže sama v prostoru udělat ani krok, protože je jí divně. Bojí se, že zas spadne a že už si nevzpomene, jak se vlastně chodí. Paní Kadrnožková, dobrá duše firmy, ji tak ten den na záchod jednoduše vodí. Dospělou ženskou, co si pádem „jen“ odřela kolena.

Slečna oblečená v šortkách a silonkách cestou z metra zakopne o křivej chodník a do kanceláře doleze vysmátá, ale sedřená. Její šéf při pohledu na stav věcí krom jiného zaťuká na asistentky a zeptá se jich, jestli náhodou nemají náhradní silonky. Holky chtějí vědět, jestli jde o velikost na něj a jakou preferuje barvu. 🙂 Slečna se mezitím pokouší přestat koktat a dostat do sebe něco k pití. Večer jde vynést odpadky, ale ke kontejnerům už nedojde, protože se cestou nemá čeho držet a to jí najednou nebetyčně vadí. Požádá tak souseda, jestli by smetí nevysypal za ni a zvažuje, že by se měla nechat recyklovat taky.

Poučená slečna jde na oslavu narozenin v těch nejobyčejnějších džínách. Než dorazí, jsou na kolenou na cucky, a protože je oslavenec všímavej, na metro ji hodí autem, aby se po pádu nemusela zbytečně trmácet. Radost jí vydrží pár vteřin, protože jí venku nejde udělat krok, zvednout nohu a překročit kanál. Tělo se prostě hejbat nechce nebo nemůže, bolest je moc velká a poutá veškerou její pozornost. Kolemjdoucí jí pomůžou, poklop zdolán a další nástrahy taky. Akorát od té doby obchází kanály obloukem a už jí nejdou překračovat obrubníky.

Otrlá slečna jde na poštu pro dlouho očekávaný úřední dopis. Celej den je jí všelijak, doma v kuchyni zakopla o nohu židle, ale naštěstí zůstala viset na rukách a nikam nezahučela. Venku udělá pár kroků, píchne jí v kyčli a kousek od místního parkoviště prostě zůstane stát. Jít nejde, spadnout taky ne, prostě zatuhla a šmitec. Už ví, že nesmí moc přemejšlet, musí jednat. Zavolá na paní, co jde kolem. Ta ji dovede zpátky domů a ještě má dobrou náladu, že slečna nechce přeparkovat auto, u kterýho zamrzla. 🙂

Zřejmě to nějakou svou logiku má, ale já nevím jakou. Neurologický punc zajišťuje, že to rádo leze na mozek nebo rovnou na nervy. 🙂 Nestává se to zas tak často, ale ani to málo se nejen kvůli pádům ignorovat nedá a rozhodně je lepší i sebemenším následkům a dojezdům předcházet.

Ještě tak vědět jak.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!