Bývaly doby, kdy jsem v létě byla ráda, že žiju. Fyzický kolaps dostal mé tělo do stavu, kdy se ze mě najednou stal invalida třetího stupně a já se musela dát celá znovu dohromady. Naučit se o sebe starat, změnit jídelníček, přizpůsobit všechny osobní aktivity, skončit v zaměstnání. Trvalo to několik měsíců a pak začalo hledání nového smyslu života, nové náplně jak duševní, tak i pracovní.
Fyzických sil ubylo, co teď? Přemýšlela jsem, zkoušela a nakonec našla balanc. Ale o tom jindy. Dnes je to o vlivu počasí na chod těla. Ze všech ročních období je to právě léto, které mě dokáže posadit na zadek a uvědomit si, na co mám a na co už prostě ne. Zima je pro mě také náročná, ale vždycky stačí se teple obléct a vydrží se všechno, i ta pitomá tma. Ale v létě není kam utéct. Je prostě vedro všude a pořád. Do toho silné bouřky se změnami tlaku, návaly horka, zvýšený tep, motání hlavy, fyzická slabost, problémy se zažíváním, křeče konečníku.
Na procházce se psem si často připadám jako v reklamě na baterky Duracell. Bohužel jsem ten zajíc s nekvalitní baterkou v zádech. Vyběhne rychle a se stejnou rychlostí zpomaluje, až se uprostřed cesty zastaví úplně. Já taky po chvíli začnu zpomalovat, hlavně když jdu do kopce. Někdy se mi chce jen stát a funět, ale jdu pomalu dál s vidinou lepší kondice. Říkám si vždycky, jestli už opravdu nemůžu, nebo jestli jsem jenom líná a tlustá. Pravda je asi někde uprostřed.
A jsem z toho frustrovaná a smutná. Protože se na léto a krásné počasí každoročně těším. Ale pak ho trávím zalezlá někde ve stínu, co nejvíc v klidu, aby mi nebylo zle. A říkám si, co bych asi dělala, kdybych měla zaměstnání třeba prodavačky, kde bych se musela stále hýbat a být výkonná. Prostě by to nešlo. Naštěstí mi tak není celé léto. Jsou to dny i týdny, když jsou tropická vedra, která neustupují. To pak všechno kulminuje a stav se jen zhoršuje, prostě není kam utéct.
Jsou dny, kdy bych do všeho nejradši kopla a šla se zahrabat. Protože jsem úplně vyřízená, i když to na mě na první pohled není vidět. Snažím se dát pomalu a s klidnou hlavou dohromady. Zhluboka dýchat a věřit, že přijde den, kdy se mi uleví a nevolnost poleví. Snad už brzy…
Foto: archiv Terezy Nagyové
