Hlavolam zvaný lupénka

Každý si pod slovem hračkářství představí asi něco jiného. Pro mě je to krámek, kde v pár regálech najdu to, po čem dětská duše od narození zhruba do patnácti let prahne, občas se tam mihne nějaká novinka, kterou prostě musí všichni mít, a proto nakupujeme s cílem potěšit kluky a holky a především provětrat peněženky rodičů a prarodičů.

Když se naskytla možnost vyrazit s Igráčky a edukačním programem do pražské prodejny Hamleys, kromě adresy jsem dopodrobna nestudovala, jak to u nich vypadá a především co všechno tam mají. Chtěla jsme se nechat překvapit a nekazit si dojem tím, že na fotkách něco vypadá jinak než ve skutečnosti.

Hned při vstupu se mi vybavila scéna z filmu Sám doma 2, kdy se malý Kevin dostane do luxusního hračkářství v New Yorku. Mé dětské JÁ zaplesalo a nevědělo, jestli má začít objímat všechny ty superhrdiny v nadživotní velikosti, sjet obří tobogán, nebo vyzkoušet kolotoč na kterém se prohánělo několik spokojených malých zákazníků. Celý tento WOW moment dokreslovala cirkusová hudba a já si v duchu říkala: „Škoda, že tu se mnou nejsou i mé děti!“ Jenže vtom se zčista jasna v mé hlavě káravě ozvalo rodičovské JÁ: „Buď ráda, že tu nejsou, tohle by tě, holka, mohlo stát výplatu a nejen tu tvoji!“ Zachovala jsem dekorum, potlačila myšlenku na to, jak v lodičkách svištím obřím hadím tělem z prvního patra do přízemí, a vydala se hledat někoho, kdo mi řekne, kde rozbalit svůj krám. To už se ke mně blížila kolegyně Naty s rollupem a letáčky k Puntíkovému dni. Jelikož jedna z částí programu s Igráčky spočívala i v hledání deseti obrázků, vydaly jsme se umístit karty po celé prodejně a tím pádem jsem měla možnost podívat se, co všechno tu mají. A že toho bylo, prakticky vše, kam jen dětská fantazie a konto rodičů sahá. Teď už zbývalo jen stoupnout ke stolečku a s procházejícími lidmi konverzovat na téma lupénka, osvěta a charita.

Někteří lidé stoleček přehlíželi jako širé lány, jiní se na nás obraceli s dotazem, kde najdou to či ono, a konečně se našli tací, kteří se zajímali, proč tu jsme. Byla jsem nucena oprášit svoji němčinu a angličtinu, jelikož spousta návštěvníků byla cizí národnosti, ale zjevně mé sdělení pochopili, protože dva Igráčci odcestovali do Austrálie a Norska. Část lidí sem přišla s cílem si něco koupit, část potrápit svoje mozkovny v rámci připravené akce s hlavolamy, kvůli kterým jsme tu byly i my dvě s Naty. Lupénka je vlastně také takový hlavolam a někdy dokáže pěkně potrápit, než člověk přijde na to, jak s ní vycházet. Moji hlavu v té chvíli však trápilo něco úplně jiného. Za den projde tímto obchodem skoro devět tisíc lidí. Kolik z nich si sem jde něco skutečně koupit, kolik se jde jen pobavit na atrakcích, udělat selfie a kolik z nich si sem jde zdarma osahat hračky a trochu si s nimi pohrát, protože na víc nemají peníze a venku prší? Stejně tak mi vrtalo a stále vrtá hlavou, jak lidé nad těmi ostatními přemýšlejí, jak je vnímají, zda s nimi soucítí a jestli jsou ochotní jim třeba i pomoci.

Zažila jsem pár momentů, o které bych se s vámi ráda podělila, prostě jen tak, na zamyšlení. Za celé to odpoledne jsem si povídala se spoustou dospělých i dětí a někteří mi uvízli v paměti. Třeba jako paní, která na mě při mém monologu o tom, co je lupénka, spiklenecky mrkla, odhrnula ofinu z čela a řekla: „Ano, já vím, peru se s tím celý život a jsem ráda, že se o nás pacienty konečně někdo zajímá a něco pro nás dělá.“ No, a také si mimochodem koupila Igráčka na památku. Pak se u stolečku zastavila malá slečna a při pohledu na ni bylo zřejmé, že rozhodně nepochází z chudých poměrů. Doprovázela ji vystajlovaná maminka s umělým téměř vším od řas přes prsa až po nehty, možná i vlasy a ještě něco navrch k tomu, oblečená do kolekce od Gucciho a naparfémovaná něčím, co je cítit ještě hodinu po tom, co opustí obchod. Holčička si se zájmem prohlížela vystavené Igráčky, zatímco já mamince vysvětlovala, co a jak a ve skrytu duše doufala, že třeba jednoho Igráčka koupí. Nekoupila, protože šla pro licencovaného poníka v ceně skoro celé krabice Igráčků a ještě mi řekla, že je ráda, že ona tohle naštěstí nemusí řešit. Pomyslela jsem si něco ve smyslu „Všeho do času“ a šla se raději věnovat dalším zákazníkům.

O to víc mě překvapilo, když ke mně téměř přitančily dvě milé dámy a zajímaly se o Puntíky. Tak jsme si chvíli povídaly, dámy sršely energií, dobrou náladou a přiznaly, že přijely na Pochod za zdravá prsa a svůj pobyt v Praze si hodlají užít. Pak z té jedné vypadlo, že pro ni je vlastně povinnost zúčastnit se pochodu, protože ona sama je pacientkou a v koutku oka se jí zaleskla malá slzička. I tyto dvě dámy odcházely s Igráčky ve svých kabelkách a já si říkala, jestli svá srdce a peněženky umějí otevřít jen ti, co mají nějaké osobní zkušenosti s nemocí, nebo to je něčím jiným. Vesměs totiž každý, kdo si Igráčka kupoval, dodával, že podporuje pacienty s tím či oním, jelikož mají toto onemocnění v rodině, nebo je stejně jako já člověk pracující ve zdravotnictví.

Foto: autorka

Gabriela Doleželová

Gabriela Doleželová

Jsem zdravotní sestrou v neustálé akci. Sama nejsem pacientkou, nýbrž rodinným příslušníkem pacientů a pomáhám lupénkářům prostřednictvím pacientských organizací nebo v rámci vzdělávacích akcí pro odbornou i laickou veřejnost. Svěřené úkoly se snažím plnit do puntíku (Puntíkový den), šlapu do pedálů a ráda si poskočím (instruktor spinningu a jumpingu). Baví mě práce s dětmi, a to nejen těmi mými.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!