Stojím, hlavu na kolenou, dejchám. Nebolí nic. Divný. Možná jsem mrtvá. ☺
Klepou se mi nohy, za zády mám gauč a před sebou telku. Zapnutou.
Běží tam pořad pro ženy nebo muže se zálibou v galanterii. To dám. Myslím. Doufám. Ovladač daleko.
Detail na ženu v běžné domácnosti, čili obří kuchyň, krb, zahrada, po ruce tavná pistole, korálky, karton, židle vhodná ke zbrusu a renovaci, za zády mísa s banány, na stěnách obrazy a na stole keramika s pažitkou a domácí květenou.
Přesně jako tady. Overball kopnu pod postel, ramenem se zapřu o noční stolek a vytáhnu gumu na cvičení. Na hlavu mi přitom spadne svíčka, kterou jsem sama koupila v krámě, abych nestresovala včelky.
Děvče na obrazovce má huňaté pletené podkolenky, oběma rukama svírá hrneček s bylinkovým čajem a zapáleně hovoří o tom, že je třeba pohostit kamarádku. Zamrznu v hmitu a sleduju, jestli kvůli tomu oholí pažitku a oškube stvoly, ale ne, chystá se uplácat buchtu.
Nasype suroviny do kovového robota a následuje série jímavých záběrů na metal v akci. Bez loga a bez komentáře, zřejmě okénko pro chlapy, aby věděli, co se sluší ženě koupit na výročí prvního sušení heřmánku.
Kdyby byla Dobromila co k čemu, vhodí tam vejce a vytáhne pusinky, ale třeba v příštím díle.
Přichází kamarádka a přináší domácí džus. Pokoušela jsem se dát nohy křížem, tak mi uniklo, jestli i láhev foukala s místním sklářem. No nic.
Jelikož keks se ještě nedopekl, odchází divoženka do jedné místnosti plést ošatku a máčet proutí, zatímco návštěva vytahuje z kabely režné plátno, které má chuť pomalovat výjevy z mechu a kapradí. Proč to nedělají spolu, to nevím, asi zas takový kámošky nejsou.
Zrovna zkouším správně natočit kyčle, tak možná to mám pomotaný já.
Nakonec se sejdou u jednoho stolu, aby jedna druhou zpravila o svém objevu bezobalové ekodrogerie, která voní, nepění a nezatěžuje. Na životním prostředí záleží!
Samozřejmě, komu ne, vyjádří pochopení ta, která předtím barvila plátno čímsi v hromadě plastových tubiček. Teď je šťastná, že si kostkou glycerinu s příměsí medu může drbat hlavu, nohy i zadek.
Očekávám ukázku aplikace, ale zas tak domácí to není. Zato robot je v permanenci, dojde i na nůžky, lepidlo, přízi, barvu, mihne se tam ještě další žena, trouba i porcelán.
Konverzace plyne líně, aby bylo možné ji pojmout i při upcycle aktivitách, například při čalounění křesla po dědečkovi rodinnou larisou a vycpávkami z halenek po tetičce.
Odlepím z podložky bedra, z čela vlasy a ze stehen gymnastický míč. Z ramen se vytáhnu k dálkovému ovládání. Krk držím v ose. Cvak. Dámy prominou.
Nechci ignorovat, co mě něžně učí telka, ale jako správná hospodyňka musím za chvíli v gala (ne v tričku a v kalhotkách) převzít nákup.
A zvládnout pro dýško přes schod skočit.
Foto: Pixabay
