Jak jsem si málem spletla stárnutí s mrtvicí #nechbroukažít

Poslední dobou se mi s tělem dějí prazvláštní věci. Vážně. Že jsem vždy byla výkonný chabrus, o tom žádná. Ovšem od minulého roku pravděpodobně sama sebe zkouším, co vydržím. Hlavně nevím, kde pátrat, netuším, co vlastně mému organismu chybí natolik, že se vzpouzí intenzivněji a častěji, než bývalo běžně zvykem. A někdy se stane, že se ty pochybnosti zvrhnou v dost černý humor. Alespoň není nuda.

Od loňského covidu se mě jako klíště drží mimo ostatní únavnosti i různé neurologické potíže. Znepříjemňují mi život, jsou dost vypočítavé. Jednoho večera jsem si opět šla lehnout s velkými bolestmi hlavy, motolicí, celkově jsem se cítila mizerně. Noc byla krušná. 

Ráno to nebylo lepší. V rámci pozdravu obličeji a hygieny jsem jukla do zrcadla. Něco se mi nezdálo. Jukla jsem tedy ještě víc a blíž. Mně vám padal koutek! Úplně jsem se vyděsila. Ani oko nebylo zcela na svém místě. Koukala na mě taková moje šišatá pomačkaná verze. Ale ta hluboká rýha, která se táhla od horního rtu přes dolní až daleko pod bradu, mě opravdu vylekala! Co když mám mrtvici? Ještě toho dost! 

V návalu klasicky hororových scénářů a rozhodování, zda si zavolat statné záchranáře, jsem si vybavila základní pozorovací pravidla právě pro tyto účely. Ne. Mluvit můžu, to je pohoda. No jo, jenže já mluvím skoro pořád. Dobrá, tím se nenechám zmást. Zavřela jsem oči, prstem jsem zamířila ke špičce nosu. Píchla jsem se do oka. No jo, jenže i to mívám často. Nene, určitě budu v pořádku. Co když…  Dobrá, koutek sice vypadá divně, ale pozvednu jej! A ta záchranka se mi rozhodně volat nechce. 

Nakonec jsem si dala kafe. Dvojité. Buď mě postaví do latě, nebo skolí nadobro. Kofein rozhodne. Zahájila jsem relaxační chvilku a čekala. Bylo mi docela fajn. Ne hůř než jindy. Oddechový čas uplynul, jala jsem se zkontrolovat svůj stav. Do zrcátka na mě koukala už celkem normální brada i koutek. Pak mi to došlo. Smála jsem se na celé kolo. Když jsem situaci líčila mamce do telefonu, její smích byl řinčivý a dlouhý, plný upřímného pobavení a letitých zkušeností.

Rozuzlení? Tak mohutně jsem si přeležela část obličeje, že se mi prapodivně zvrásnil mnohem hlouběji, než jaký stav běžně vykazuje po několikahodinové bitvě s polštářem a nočními můrami. Víte, já na ty vrásky ještě nejsem až tolik zvyklá, teprve se to rozjíždí… Asi je na čase začít si zvykat. Stárnutí se bude vtírat s větší přítulností. 

Mám jasno. Ušetřené peníze za léky nebo planý výjezd sanitky vynaložím na první krémy proti vráskám. 

─ Blbé není stáří, ale ty blbé kecy těch druhých o tom! ─ 

Miloš Kopecký

─ Kdyby stáří dodávalo moudrosti, byl by dubový pařez největším mudrcem. ─

Karel Havlíček Borovský

Foto: Pixabay

Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!