Jako dítě jsem býval až otravný optimista

Břetislav Lapisz působí v redakci Inspirante již několik měsíců, je proto nejvyšší čas jej čtenářům představit. Když jsem ho kontaktovala kvůli rozhovoru, stavěl se trochu na zadní. Prý o sobě nerad mluví. Pro mě sympatická skromnost mě neodradila a nakonec jsme se domluvili na několika otázkách po e-mailu. Domnívám se totiž, že zkušený novinář má jistě co říct. Co je pro něj v životě důležité a jak jej ovlivnila roztroušená skleróza, se dozvíte v následujících řádcích.

Jak už je mým zvykem, zeptala jsem se Břetislava, jak by sám sebe představil v pár větách. „Je mi 55 let, jsem ženatý, s manželkou máme dceru (24 let) a syna (19 let). Vyrůstal jsem v Havířově, už přes 30 let bydlím v Ostravě. Základem pro to, abych byl spokojený, je pohoda v rodině. Jako dítě jsem býval až otravný optimista, snažím se, aby mi aspoň část z tohoto nastavení zůstala, ale občas to dá fušku,“ říká Břetislav.

S roztroušenou sklerózou se potýká od roku 1998. „Nástup nemoci byl bleskový. Dvojité vidění, setřelá řeč a oslabení levé strany. Dříve byla hlavním problémem únava, z ní pramenící nesoustředěnost a měl jsem velké problémy s nespavostí. V poslední době se trochu zhoršuje chůze,“ přibližuje Břetislav průběh onemocnění. „Ale musím dodat, že mám obrovské štěstí, že mě léčí paní doktorka Olga Zapletalová z ostravské Fakultní nemocnice. Ta je špičková lékařka právě se zaměřením na léčbu roztroušené sklerózy, navíc je to i neuvěřitelně empatický, vstřícný a obětavý člověk,“ dodává optimisticky.

Co se týče vzdělání, vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě, obor čeština–dějepis. Podle vlastních slov však v novinařině využil spíše konkrétní obory než pedagogické vzdělání jako takové. A jak se k publicistice vlastně dostal? „Byla to spíš náhoda. Dostal jsem od kamaráda zprostředkovaně nabídku dělat regionálního zpravodaje ve Svobodném slově. Díky novinařině jsem mohl získat povědomí o velmi rozmanitých oblastech, od politiky přes ekonomiku, školství, sport i zdravotnictví,“ přibližuje Břetislav svůj vztah k novinařině. „Asi největší výzvou a zároveň zkouškou bylo zpravodajství z povodní v roce 1997,“ dodává.

Když Břetislav zrovna nepracuje, zajímá se o sport, novodobou historii či cestování. „Ke sportu mě vedl otec. Vybral jsem si stolní tenis. Na sportu se mi líbí to, že člověk v dané chvíli může ukázat, že je lepší, šikovnější a měl třeba v pravý okamžik pevnější nervy než soupeř. Teď už s nikým nesoupeřím. V posledních letech jsou mou hlavní sportovní aktivitou procházky. Co se týče cestování, zajímavou zemí pro mě bylo Finsko, ale i Španělsko a Portugalsko. Na Slovensku se mi zase líbí krajina, hlavně hory.“

U novodobé historie mě zajímal Břetislavův názor, jestli se nějak, s ohledem na jeho znalosti, proměnilo jeho vnímání soudobé společnosti, například v souvislosti s pandemií. „Určitě bychom našli období, kdy lidé čelili jiným a ještě závažnějším (aspoň doufám, protože covid-19 se jeví jako dost nevyzpytatelný a hodně zákeřný protivník) epidemiím a tragédiím. A s tím vnímáním společnosti? Nelze se divit, že lidé jsou nervózní, zmatení a mají obavu o sebe i své blízké. Myslím však, že ohleduplnost, ochota pomoci druhým, nadhled a humor jsou lékem v každé době,“ odpovídá.

A je něco, co by Břetislav vzkázal ostatním, které rovněž postihla roztroušená skleróza? „Všem držím palce, aby jim nemoc umožnila co nejdéle fungovat bez větších omezení. Je to choroba nevyzpytatelná, které někdy upoutá na vozík mladého člověka a k jinému je milosrdnější, to je bohužel fakt. Na druhé straně existují i horší diagnózy, které člověku nedají ani tu sebemenší šanci.“

Foto: archiv Břetislava Lapisze