Květen je tu. Láska nám praská ve švech a ve všech. Dneska se s láskou vaří, peče, griluje, drbe vana, meje zadek, sbíraj bobky, loví appky i pije kafe. Já v lásce bruslím. Držím se přece tématu, čeká nás hokej. 🙂
Jenže přiznat, že je člověk sám, je divný. Sám přece člověk není jen tak, sám člověk skončí, a to je o strach. Navíc ta masírka mezi regály: XXL balení, rodinná sleva, dva plus jeden zdarma. Pro jednoho ani ťuk.
A k tomu ty předsudky. Vy přece nemáte žádné závazky a nemusíte nikomu nic. Jakože vám děti nelezou na klín i na záchodě, nelovíte fousy z výlevky, kostičku čokolády máte jenom pro sebe, spíte do oběda, neholíte se, nekonverzujete s tchýní, můžete flirtovat a bez poznámek čumíte na Ordinaci nebo páření jelenů. A samozřejmě máte mraky stejně laděných kamarádů, se kterými visíte na telefonu nebo třeba na skále na laně.
Ehm. Tohle není realita, ale americká harlekýnka, těsně před tím, než zpovykanou ženu zasáhne osud a ona se musí postarat o hřebčín zemřelého strýce, vydojí ze sebe zodpovědnost a s holinama od bahna okouzlí mlčenlivého, leč charakterního traktoristu. To, co si lidi pod takhle nevázanou samotou představují, je spíš návrat do mládí a trochu klidu. Hodit kopyta nahoru, uštrikovat svetr, nevařit, možná ani nemluvit, neplánovat a nestarat se. Ovšem s plným vědomím toho, že se časem do svý smečky odpočatí vrátí, jupí.
Tak jinak. Když jste sami, povinnosti máte pořád stejný a to, že můžete podlahu leštit klidně o půlnoci, z toho nijak snazší práci nedělá. Možná nakupujete nebo uklízíte v trochu menších objemech, jenže svý pocity a starosti nevydělíte dvěma, třema, pěti a doma nikdo není. Nikdy. Ani když byste prostě jen potřebovali nebejt a nechat ze sebe stéct všechen ten divně ulepenej čas nebo oslavit fakticky vydařenej článek.
Může trvat klidně týdny, než někoho letmo pohladíte nebo obejmete, přitom paradoxně odrážíte nemístný poznámky o sexu a pozvání na pivo od týpka, co je „divnej, ale pro Tebe dobrej, Helí, taky totiž miluje kočky.“ Jo tak. V jednom vydání nepůsobíte důvěryhodně, nemáte se kým zaštítit a určitě máte nějakou pro chlapa nesnesitelnou vlastnost. Nebo jste něco nepochopili, páč i ti ošklivější a ujetější jsou dávno zadaní. No nic.
Být sama je náročný hlavně tím, že v sobě musíte něco zadupat, aby vás nabíjelo a bavilo to, jak to je teď. I v obležení přátel vám bude chybět partnerská intimita a vzájemnost. Vědět o sobě, popřát si hezké ráno, mít vlastní humor, slovník a kontinuitu, průšvihy i vzpomínky. Znát svý chyby a nemuset se tolik bát, protože to, co je pro vás obyčejný a samozřejmý, je pro vaši polovičku bomba. Vytrhnout si trn z paty a seškrábnout pupínek ze zad. 🙂 Mít kotvu a zázemí.
Jo, zkrátka všechno to, co vzniká až časem. A co z vás dělá mnohem víc než jednoho plus jednu.
Foto: archiv Heleny Tutterové
