Jsi postižená, ale aspoň jsi hezká! #perplexveměstě

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Chápu to tak, že blbě chodit není žádný terno, ale bejt šeredná je fakt průser. Ujetý, ale přesně to vystihuje, na čem ve skutečnosti lidu sejde. Kulháš, slintáš, nezvládáš? Nevadí, podle vlastních pravidel tě kamsi integrujeme nebo o tobě něco natočíme. Nicméně populace jihne jen do doby, než v polobotkách nakráčím na ples, kde navíc praskne, že se dobrovolně nedrápu do zubařského křesla kvůli bělejším zubům.

Hele, proč je pro život natolik zásadní, abych ve skoro čtyřiceti předstírala, že na těle nemám jedinej chlup? Ono absolvovat celou tu proceduru vlastně znamená stát s jednou nohou nataženou na topení, zubama se držet umyvadla, svítit si čelovkou, a ještě se holit. Což ve chvíli, kdy mám zkrácený svaly, šlachy a omezenou hybnost zavání prakticky akro jógou. Nezřídka končívám buď na chirurgii nebo s hlavou zcepenělou v místech, který má nejvíc ošéfovaný můj gynekolog.

Dobře, tak to zamaskuju oblečením. Návrhář ani asijská šička ale nepočítají s tím, že máte vymakaný ramena, prohnutý záda, vyvalený břicho a atrofovaný lejtka. V těhotenském jsem jak almara, ve sportovním mi všichni tykaj. Mám do smrti zásobovat švadlenu (neznám žádnou), aby mi věci zúžila, zkrátila, záplatovala? Nedám ani divoženku, protože o rozevlátou bílou sukni si rozbiju svá ústa a batikovanou tuniku si po prvních metrech buď zamotám do zábradlí, nebo zasviním o zeď.

Vzhledem k tomu, jak náročnej kinestetickej úkon pro mě chůze ve finále je, potřebuju, aby oblečení luftovalo a vespod mě nic netlačilo na močák. Na slavnostnější akce proto zpravidla chodím … ne naostro, ale jak tučňák dokola v něčem, co neurazí, nenadchne. A při bruslení na naleštěný dlažbě nebo parketách se mi vlasy vážně ježí hrůzou, takže nemá smysl pokoušet se o účes.

Největší výzva jsou boty. Miluju střevíčky i balerínky (čti dámskou obuv). Jenže na někom jiném. Já jsem nejjistější v něčem, co nohu a kotník drží jako kanady nebo přeskáče. Musím mít vymodelovanou, pevnou, širokou, neklouzavou podrážku.  Smůla, takový společenský boty neexistujou.

I kdybych je objevila, stejně nevyhraju. Nemám vhodný kabát. Navíc potřebuju volný ruce, takže si místo kabelky nahodím na záda batoh. A tím ze mě pana Špačka definitivně klepne.

 

Foto: Pixabay, archiv Revenium

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!