Primář oční kliniky Gemini v Ostravě-Bělském lese vystudoval na univerzitě v Olomouci všeobecné lékařství. „Když jsme tehdy před maturitou dávali přihlášky na vysoké školy, mohli jsme se hlásit pouze na jednu. A pokud člověk nebyl přijat, čekaly ho dva roky vojenské služby. Vybral jsem si lékařskou fakultu, a to mimo jiné proto, že se mi už tehdy líbila oftalmologie. Během studia jsem na to trochu zapomněl, protože krásných oborů je v medicíně spousta. Ale v pátém ročníku byly oční lékařství a touha stát se oftalmologem zpět,“ vrací se k počátkům své lékařské kariéry MUDr. Dalibor Cholevík, Ph.D.
Co vás na očním lékařství lákalo nejvíc? A přetrvává u vás zapálení pro oftalmologii i po třiceti letech, co se v oboru pohybujete?
Po promoci jsem nastoupil na oční oddělení nemocnice ve Frýdku-Místku, po první atestaci v oboru jsem začal pracovat na oční klinice Fakultní nemocnice v Ostravě (FNO). Na ní jsem zůstal do druhé atestace, zvládl základy operativy a kvůli dalšímu zdokonalování zejména v operacích šedého zákalu jsem si odskočil téměř na šest let na tehdy jedno z nejlepších pracovišť u nás, oční oddělení Městské nemocnice Ostrava. Naučil jsem se nejen operovat šedý zákal, ale také sítnici, glaukom a další. To se mi pak velice hodilo po návratu na oční kliniku FNO, kde jsem byl zástupcem přednosty. Fakultní nemocnice byla mou srdcovou záležitostí, zejména pro rozsah oční péče, dále pro možnost spolupráce s ostatními obory nejen na centrálních sálech, ale i v urgentní medicíně. Traumatologie pro mě byla nesmírně zajímavá. Další předností FNO, kde jsem strávil téměř 15 let, bylo to, že jsem spoluzakládal obor oftalmologie na tehdy nově otevřené Lékařské fakultě v Ostravě. Byl jsem první odborný asistent oftalmologie, vyučoval jsem mediky a také jsem je zkoušel. Byl jsem také spoluautorem prvních publikací pro studenty. Tato práce mě bavila a naplňovala.
Jak moc se u operací šedého zákalu, glaukomu, sítnice a dalších oftalmologie za tři desetiletí posunula?
Například operace šedého zákalu se změnila téměř k nepoznání. Pamatuji ještě metodu tzv. kryoextrakce, kdy se čočka odstraňovala z oka namražením na sondu, řez byl 12 mm velký a nitrooční čočka se neimplantovala. Postupně se dominantní metodou stala fakoemulzifikace, začaly se implantovat nitrooční čočky, nejprve tvrdé, posléze měkké. Dnes provádíme řez 2 mm a méně a měkkou nitrooční čočku dostane každý operovaný pacient při nekomplikovaném průběhu. Nejmodernější metody využívají také asistenci laseru.
Provádíte všechny druhy očních operací. Šedý zákal jste už operoval desítkám tisíc pacientů, což je pro laika nepředstavitelné číslo. Těchto operací jste provedl nejvíce nejen v České republice, ale zřejmě i v celé střední Evropě…
Operace šedého zákalu neboli katarakty je hlavní náplní mé práce oftalmologa, celkem jsem jich provedl už více než 55 tisíc. To je na Českou republiku a v podstatě i Evropu velice úctyhodné číslo a jsem vděčný, že jsem dostal příležitost operovat v takovém rozsahu. Důležitou roli v tom hraje několik faktorů. Zejména mě to nesmírně baví, a ačkoliv průběh operace vypadá pro laika pořád stejně, pro mě je každá zcela jiná. Ani po 30 letech mě neopustilo nadšení pro operativu a touha pomoci pacientům lépe vidět. Důležité je také mít pořád pokoru a přistupovat k operacím zodpovědně. Pokud je po ní pacient nadšen a někdo až dojat k slzám, jak opět krásně vidí, je to pro operatéra ta největší odměna.
Pro lepší představu: kolik takových operací se dá zvládnout za jeden den?
To je velice komplikovaná otázka. Nejprve ‒ co je jeden den? Pracovní doba včetně přípravy, nebo je to 8 hodin čisté práce, případně tím myslíme dobu od rána do večera? Na tuto otázku nerad odpovídám, protože záleží na dalších okolnostech. Je na pracovišti více operačních sálů, nebo jen jeden? Je ten den podřízeno vše operativě, nebo běží i další běžný provoz? V Evropě a Severní Americe jsou jiné podmínky než v Africe nebo Indii. Například v Indii jeden operatér provádí běžně 80 až 100 operací za den, ale pouze 1 až 2 dny v týdnu, kdy má k dispozici operační sál. Takže odpověď by mohla být, že zvládnout se dá 100 operací za den, ale běžná denní praxe je 20 až 30 operací podle dalších podmínek.
Od roku 2006 jste nastoupil jako zástupce přednosty oční kliniky zpět do FN Ostrava a prováděl všechny typy očních operací. Které operace jsou nejobtížnější a jsou i v odborných kruzích oceňovány?
To není explicitně definováno. Spíše bych uvedl, že existují běžné operace, které provádíme často nebo i denně, třeba operace šedého zákalu a refrakční operace, případně operace sítnice. Pak jsou vzácněji prováděné zákroky, jako je transplantace rohovky. Dále máme operace oka při nádorových onemocněních. Některé mohou být komplikované a patří do rukou zkušených lékařů a specializovaných pracovišť. Stejně tak nitrooční operace dětí, zejména novorozenců, provádí pouze velmi zkušený chirurg a patří to ke špičce v oboru. Samostatnou kapitolou je oční traumatologie. Ta také vyžaduje zkušeného lékaře a operatéra, který ovládá svou práci precizně. Každá operace je těžká, než v tom získáte určitou rutinu.
A co se musí naučit čerstvý absolvent, který vystudoval medicínu, aby se z něj stal špičkový oftalmolog a operatér?
Pro začínajícího lékaře je těžké už období, než se dostane do přípravy na chirurga. Musí absolvovat teorii a důkladnou průpravu a musí mít štěstí na další okolnosti, jako je pracoviště, mentor atd. V oftalmologii má operativa svá specifika. Operace se provádějí pod mikroskopem se zvětšením, především však pracujete jinde, než kam se díváte. Na to je potřeba si zvyknout a naučit se ruce ovládat jinak, než když pracujete manuálně s přímým pohledem na své ruce. V operativě šedého zákalu se navíc pracuje oběma rukama, pravou i levou současně. K tomu je nutné ovládat přístroje oběma nohama: obraz mikroskopu, jeho ostření a zvětšení a ultrazvukovou sondu, její tři pracovní fáze, intenzitu vakua a proudění tekutin, a to vše ‒ nohy i ruce ‒ současně. Je to nesmírně náročné na koordinaci pohybů a delikátnost provedení. Naučit se to vše dokonale není jednoduché, ale není to nemožné. A naši mladí operatéři jsou toho důkazem.
Opakovaně jste byl oceněn Výborem České společnosti pro refrakční a kataraktovou chirurgii jako jeden z nejúspěšnějších očních chirurgů. Jakými dalšími oceněními či třeba odbornými pracemi ve špičkových odborných časopisech se můžete pochlubit?
Je pravda, že v dobách, kdy se ještě vyhodnocovaly počty ročně provedených operací, byl jsem několikrát v top 10, občas i na stupních, ale dnes se takhle práce oftalmologů už neoceňuje. Snažím se přednášet a publikovat nejen u nás, ale i v zahraničí a nějaké ty diplomy za nejlepší přednášku kongresu by se také našly. Hlavně se však snažím předávat zkušenosti mladším kolegům. To pokládám za nejdůležitější, chci jim ulehčit cestu vzhůru na žebříčku znalostí a dovedností. Proto se stále věnuji i akademické činnosti a učím na zahraniční univerzitě.
Zajímavostí je i to, že věkový rozdíl pacientů, které jste operoval, je více než sto let (několikatýdenní miminka, ale i senioři, kterým už bylo sto let). Je v případě miminek a lidí v tak vysokém věku z pohledu lékaře nějaký rozdíl – myslím tím z ryze odborného hlediska, jestli se ty oči liší a případně v čem?
Oči malých dětí a seniorů se samozřejmě liší nejen velikostí, ale také elasticitou tkání a křehkostí struktur. Zatímco s dospělými pacienty se setkáváme denně, u dětí je potřeba očních operací vzácnější, proto je nutné soustředit tuto péči do specializovaných center a do rukou těch nejzkušenějších.
V souvislosti s covidem-19 se hodně mluví i o tom, že časté sezení u počítače a obrazovek zhoršuje zrak naší populace. Jak si můžeme oči udržet relativně co nejdéle ve „špičkové formě“ a čím jim naopak nejvíce škodíme?
V moderní civilizaci převažuje práce do blízka, ať už při intenzivním studiu, při práci na PC nebo s tabletem či mobilním telefonem. Navíc ubývá práce a pohyb ve volné přírodě, kde převažovalo dívání se do dálky a uvolnění očí. To vše vede k vyššímu výskytu refrakčních vad, zejména nárůstu myopie neboli krátkozrakosti. Ideální by tedy bylo více se vydávat do přírody, protože nejen pohled do dálky, ale i do zeleně je pro oči relaxující. Pokud to lze, omezte práci s elektronikou a relaxujte. Není to jen o námaze očního svalu zodpovědného za zaostřování, ale také o snížené frekvenci mrkání při soustředění se na práci do blízka, kdy osychá povrch oka a z toho plynou další potíže. Proto existují pomůcky i počítačové programy, jež upozorní uživatele na nutnost přestávky a doporučují relaxaci. Samozřejmostí by měla být precizní korekce refrakční vady brýlovými skly či kontaktními čočkami. Ve vyšším věku se začínají sčítat potíže s refrakční vadou a s presbyopií (vetchozrakostí). Ten, kdo nemá žádnou vadu, potřebuje si od 45 až 50 let pomáhat brýlemi při čtení. Naopak krátkozraký potřebuje brýle na čtení později, podle velikosti svých dioptrií na dálku.
A jak jste na tom se zrakem vy sám, musíte mít brýle na čtení?
Jelikož jsem nikdy brýle do dálky nepotřeboval, jsem nyní ve věku, kdy jsou pro mě brýle na čtení nutností. Někdy se pacienti přicházející na refrakční operace ptají, proč mám brýle, proč se nenechám operovat. Vysvětluji, že laserová operace je pro mladší, já už mám stařecké brýle :-). A na to operace laserem nepomůže. Snad v budoucnu, s pokročilejšími technologiemi.
ad foto
1) Primář MUDr. Dalibor Cholevík, Ph.D., při přednášce na kongresu Live Surgery v Praze v ÚVN.
2) Dalibor Cholevík při operaci šedého zákalu.
3) Operace (detail operace sítnice).
Foto: archiv Dalibora Cholevíka
